Kapitola 11. ,Plán C

19. července 2012 v 10:27 | Elfel |  Plán C
Kapitola 11.

Konečně jsem seděla na malém balkónku našeho pokoje s mou vysněnou cigaretou. Vždy jsem k nim cítila nechuť a odpor, ale poslední dobou je opravdu "potřebuji". Nechutnají mi, jejich chuť je natrpklá, přičemž navíc hořká. I přesto jsou ale najednou problémy ten tam a mé riziku exploze ve formě nadávek či citových výlevů je o dvacítky procent nižší.
"Tak tady trávíš svůj volný čas?", zeptala se Abi, schoulená vedle mě na dlaždičkách s karamelově hnědou barvou. Prsty u nohou strkala do prázdného popelníku. Popel z cigarety jsem sklepávala dolů.
"Ne, většinou ne." Abych řekla pravdu, vůbec jsem si ji nevšimla. Snad jsem byla až moc zahlodaná do svých myšlenek, nebo jsem o ni věděla, ale zcela na ni zapomněla.
"Tak proč tak najednou?" Hlavu opřela o kolena, která objímala svými hubenými ručkami.
Vydechla jsem kouř, dlouze a táhle, abych si veškerý milimetr krychlový vychutnala maximálně. "Ani nevím. Potřebovala jsem na vzduch, na chvíli si orazit.", znovu jsem popotáhla z poloviny cigarety, která byla ještě před třemi minutkami celá.
"Aha.", zavřela oči a nechávala se ovíjet nočním vánkem. Klidně a pomalu oddychovala a mě začalo docela vrtat hlavou, nad čím tak dumá.
"A ty chodíš normálně ven? Takhle po nocích?", zeptala jsem se, protože mi připadalo, že na tu otázku čeká.
"Mám ráda tu tmu, kterou pročesává pouze svit hvězd a nádherný měsíc. Uklidňuje mě to." Zhluboka se nadechla.
Když jsem znovu vydechla a cigaretu držela ukazovákem a prostředníkem právě ruky, kterou jsem si opřela o kovové zábradlí s dřevěnými laťkami, rozhodla jsem zjistit to, po čem jsem toužila hned od začátku. "Jak jste se vy všechny potkaly?"
Otevřela na mne ty své krásné světle šedé oči. Koukala smutně, jako by se v jejích očích měly každou chvílí ukázat slzy. Neukázali se a ona spustila příběh takřka neuvěřitelný. "Před šesti lety, to mne poprvé přivedli do SOFORIP. Jediné, co jsem viděla, byl nespočet bílých místností se židlí, nebo s operačním vybavením, zkumavkami, zbraněmi a kamerami. Po prvním týdnu, to jsem se ještě tak smála, brala vše z legrace, zkrátka jako dospívající dívka. Pak mě nějaký kluk, mohlo mu být tak osmnáct, s karamelovými vlasy a hnědýma očima kousl.", ukázala jizvu na krku- stopy po zubech. "A tehdy se všechno změnilo. Úsměv se mi vytratil, nastoupila agrese, síla, rychlost. Vůbec jsem nespala, to pro mě bylo asi to nejnovější. Přestala jsem jíst, mluvit. Nikoho jsem nepouštěla do pokoje, jen když přišli s uspávacími puškami, to jsem neměla šanci. Pak jsem se většinou probouzela v několikavrstvé kazajce, napojená na mnoho hadiček…" Na moment se odmlčela. Doposud neuronila ani jedinou slzu, mluvila chladně, ale poznala jsem, že má co dělat, aby jen trochu nepozměnila tón. Držela se zuby nehty, aby se ji nezaleskly oči. "A pak mne šoupli do pokoje s nimi. Nejprve jsem se držela stranou, ale Niki mne začlenila do kolektivu. Cris si ze mě hned začala dělat srandu, tím mne vždy rozesmála. Na chvíli jsem si myslila, že žárlí. Lin se po většinu času věnovala Mile, vyprávěla jí o dospívání, chránila ji a….vlastně jsme pak přežívaly ze dne na den, dělaly co chtěli- bojovaly, nechávaly si brát krev a špehovat se za cenu toho, že budeme šťastné. Až do té doby, než do Mili dali nějaký čip. Byl to první pokus. Nereagovala, jen seděla na své bíle povlečené posteli, koukala do zdi a vůbec nikomu nic neřekla. Nepodívala se na Lin, ani nemrkla. Za to JE poslouchala na slovo. Hned jsme věděli, že něco není v pořádku. Nevěděli jsme, jestli je to tou náhle zvýšenou silou, rychlostí, kterými zčista jasna oplývala, díky jimž nás VŽDY porazila, nebo…., to bylo to správné, nebo jestli ji něco nedali. Problém byl v kamerách a v tom, že nikdy nespí. Nemohli jsme se podívat, kam jí to dali, tak jsme čekaly. Jednou ji Lin vzala kolem pasu, ona samozřejmě nereagovala, až když Lin pořádně stiskla. Mila se zmítala, řvala. Niki držela dveře," ukápla jí slza "a my ji z týlu hlavy vyňaly malý, opravdu malinký kus ocele, stříbra s modrým displejem. Na to se vrátila k sobě. Pak vtrhli dovnitř, všechny nás uspali a rozdělili. Když chtěli uspat i mě, nevím proč, ale vše bylo nachystáno na převoz, buď na sál, nebo do jiného pokoje, nenápadně jsem se vyhnula šipce, a tu jen zahákla za oblečení. To vypadalo, jako by mne zasáhla. Utekla jsem. Zůstala na ulici, až dnes jsi mě našla ty. Snad o deset minut později se mi ozval první hlas- Lin. Komunikujeme v mysli a já jí řekla, co musí udělat. Pak se ozvaly další a i jim se podařilo utéct.", ukončila vyprávění hlubokým nádechem, doprovázený šuměním rukávu, otírající slzu na líci. Když už jsem chtěla okomentovat celý ten příběh, znovu se dala do řeči. "někdy by mne opravdu velmi zajímalo, co by se stalo, kdyby utekly všechny Kategorie, od první, až po třetí. Všechno by se jim vymklo z ruky. Všechno. Média by roznesla zprávu do světa a ministerstvo,…co ministerstvo, celá Amerika by začala řešit jejich výzkumy!", usmála se. "Jednou se to povede,", podívala se na mě. "jednou osvobodíme všechny!"
I já se usmála. "Na to vezmi jed!" Ani jsem si nevšimla, že mi ta druhá polovina cigarety zcela zmizela, aniž bych popotáhla. Kupodivu mě to nemrzelo, její příběh mi dal za dvě takové srolované dávky humusu.

"Nemohly utéct daleko.", pronesla sebejistě žena v bílém plášti s mikádem na vysokých podpatcích. "Nechte prohledat všechny hotely v Londýně. Klidně dejte přepískat všechny potřebné informace faxem do všech hotelů. Ať okamžitě prohledají všechny pokoje. Nechte strážit střechu, všechny vchody, východy, šachty. Zapněte veškerá čidla i kamery, ony se vrátí.", zalistovala v papírech a zadívala se na padesátý osmý papír s fotografií černovlasého muže. "Doufám že je dvacet šestka připravena."
"Ještě jsme nestačili provést všechny potřebné kroky, ani výzkumy. Prohlásili jsme ho za nestabilní a poslali na sál. Momentálně do něj skupina B vpravuje čip.", odpověděla jedna z jejích sekretářek.
"Dobrá, informujte mne každých deset minut. Chci vědět o všem, co se přiblíží k areálu i o všem, co se mihne k mé kanceláři. Takže chci i informace dvacet šestce. Hned jak skončí operaci, ať ho bez přestávky pošlou na testy, musí být kompletní ještě dnes.", zaklapla desky s papíry.
"Ano madam.", dívka zmizela na křižovatce chodeb.
Žena s mikádem si urovnala brýle a prohrábla si své bohaté vlasy. V jejích očích se lesklo vzrušení a chtíč po krvi.

Nikdo z nás nespal a my jsme se nudily v pokoji. Neměli jsme po ruce nic, čím bychom se mohly zabavit, a tak jsme debatovaly. Samozřejmě o čem jiném, než o klucích.
"Pro pána Boha! Já chci ven! Někam pryč, provětrat se.", houpala se na posteli Cris.
"Nikam nechoď, akorát by jsi všude rozpoutala křik.", šťouchal do ni Niki.
"Jen závidíš, že by od tebe nikdo nechtěl autogram."
"Já bych nikomu autogram nedávala.", oponovala Nicol.
"A proč ne?", Christiin hlas zněl udiveně, ale i posměšně.
"Ty by jsi se podepisovala číslem?"
Pokojem zaduněl smích, ale jen na chvilku, než na dveře zaklepala nějaká slečna. "Omlouvám se, že vás ruším, ale byla nařízena kontrola pokojů. Otevřete prosím."
Poznala jsem hlas recepční. Holky vyskočily na balkón a já zesílila televizi, kde na štěstí běžela komedie.
"Hned to bude.", opáčila jsem.
Abi dělala, že spí.
Žena nakoukla dovnitř, ale pak vstoupila a kontrolovala sprchu, skříň a nakonec balkón. Naběhla mi husí kůže. Nevěděla jsem, co hledá, a ani jestli tam viděla holky, ale její přítomnost mi nebyla příjemná. Navíc….kontrola v noci? Poodešla zpět ke dveřím, kterými vstoupila ,pak si u našeho pokoje udělala křížek.
"Děkuji. Omlouvám se, že jsem rušila.", usmála se a odešla.
Holky se zhouply ze střechy na balkón. Potichu vešly dovnitř a Abigail se usmála. "Ta je blbá, co?"
Jediné, kdo se tentokrát nesmály, byly Mila s Lin, samozřejmě jsem se nesmála ani já. Vrtalo mi to hlavou, až jsem dostala nápad. "Vyrazíme si teda ven.", chtěla jsem si omrknou ulice, jestli se neděje něco podezřelého a Cris chtěla jít někam do baru, o kterém jsem ji povídala. Zajímala ji především část o mnoha klucích, co dělají všechno, co hezkým holkám na očích vidět.
"Konečně!", Cris vylítla z postele, ale Mila se na to moc netvářila.
Chvilkami jsem i dumala nad tím, proč se moc nebaví. Najednou mi ale trklo v hlavě- určitě si povídá Lin v myšlenkách. Tak nějak říkali, že dokáží komunikovat. Stále se drží u ní a s nikým takřka nemluví, musí to být jedině tak. Ale co mi je do toho. Popadla jsem peněženku s celkem slušným obnosem a všechny jsme vyskočily z balkónu do zatemnělé uličky. Nohy nám dopadly do stínu, pod rozbitou lampu. Asfalt chodníku zakřupal pod mými podpatky. Teplá letní noc plná vůní ovoce, které se tu ještě před pár hodinami prodávalo, nás nyní skrývala před očima opilců, vandráků a chuligánů.
"Tam kam teda půjdeme?", třásla se nadšením Cris.
"Mám žízeň.", pronesla tiše Mila. Všichni jsme věděli, jak to myslí, a proto nikdo neodpověděl. Už teď jsem se bála jít někam do společnosti.
Šli jsme okolo mnoha obchodů, u kterých jsem si uvědomila hned několik věcí. Za prvé, že nevím, kde je Frederik. Za druhé, že stále chodí v černobílém oblečení, připomínající spíš pyžamo, než tričko a kalhoty. A za třetí, že jsem si tam nechala batoh. Ohlédla jsem se a zjistila, že Abi taky.
"Děje se něco?", zeptala se, když spatřila, že se na ni koukám a prohlížím si ji.
"No, vlastně jo. To nemáte nic na sebe? A navíc, nechaly jsme tam batohy…"
"Batohy nám nikdo nevezme, schovala jsem je za komín. A ne, nic na sebe nemáme.", odpověděla s ledovým klidem.
Za to Cris si na mne hned schrupla. "My sice nic nemáme, ale za to ty tam jdeš opravdu vystrojená.", narážela na můj latexový oblek. Sakra! I kabát jsem zapomněla. A to jsem chtěla být nenápadná. Na co sakra myslím!?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama