Kapitola 10. ,Život R. Aika

13. července 2012 v 8:39 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 10.


Za pár minut jsme s tím klukem seděli v autě sami. Já chtěl být ale úplně sám. Šaty na cucky , i přesto sem si oblík aspoň ty kalhoty, co mi jakž takž vydržely v celku. Mikina vypadala ,jako by tam to roztržení bylo úmyslně , tak jsem si ji taky vzal. Nehodlal jsem vystupovat nahý. Opravdu ne!
"Ahm,-.." začal ten kluk a pomalu se přesunul z osvětlené části auta , na které měl mimochodem bílé vlasy , blíže ke mně , do stínu , tady je měl zase hnědé. V duchu jsem žasl.
"Jak se jmenuješ?" ještě se mu klepala brada když se mne ptal.
"Aiko." Chvíli na mne koukal. Nic jsem neříkal. Autem se rozlehlo ticho , až na vrčící motor. "A ty?" dodal jsem po chvilce.
"Tiro." Dvakrát na mne mrkl a přeměřoval si mne jeho bledýma zelenýma očima. To byl on! Blesklo mi hlavou! Nabrali ho asi chvilku přede mnou.
"Kolik ti je?" zeptal se mě.
"Na co to chceš vědět?"
"Dělám si průměr stáří unesených." Řekl. Na co chce průměr unesených? Co o tom vlastně ví?
"Bude mi dvacet."
"Dvacet jedna." Řekl , asi mne špatně slyšel.
"Dvacet říkám."
"Ah , ale ne , dvacet jedna je ten průměr." Žasl jsem opět! Tak rychle vědět průměr unesených - moment! Odkud ví věk ostatních? A počet!?
"Kdo jsi?" nevěděl jsem přesně o co mu jde , ani jestli to opravdu chci vědět.
"Obyčejný kluk." Dodal se šibalským úsměvem a skryl si svou tvář pod vrstvu ofiny.
"Kolik toho vlastně víš a odkud?" přimhouřil jsem oči , dělal jsem že mne to moc nezajímá. Ta finta zabere vždycky!
"Vím toho dost na to , aby se tomu říkalo málo , ale nevím toho tolik ,aby to bylo všechno…" usmál se a pokračoval." A odkud? Chodím na soukromou střední školu. Ne jenom tak na nějaký gympl ,či co , ale na detektivní střední školu pro velmi nadané. Nejspíš mě vzali z prostého důvodu - překážka. Měl bych tu najít své čtyři spolužáky a jednoho o rok staršího." Nevěděl jsem , zda mu mám říct ,že je mi to líto a nebo se zeptat na detaily.
"Ale jedno vím jistě, berou jen lidi , co jim dělají problémy. Proto tenhle obchůdek zřídily. Drogy jim nestačily!" odfrkl si. Ale proč by brali učitele vysoké školy? Vrtalo mi to hlavou. Pak mi jedna věc došla. Nick nenávidí Macdonald a podobné věci. Určitě by tam nevyčekával ty hodinové fronty na tašku hamburgerů a hranolek. Parchant! Zbabělec! Syčák!
"Tak a prčo jsi tu ty?" zeptal se mě po další chvilce vražedného ticha.
"Chtěli vzít kámoše , ale skočil jsem jim pod ruku já." Zalhal jsem. Nic horšího mě nenapadlo. On se jen zasmál
"Buď seš úplně blbej , a nebo mimo mísu!" smál se. V tom řidič otevřel okýnko.
"Rich má telefon!" hodil ho do zadu na sedačku a okýnko zavřel. Ihned jsem po něm skočil.
"Ano?"
"Richi! Jsem rád že tě slyším! Kde jste teď?" zeptal se. Koukl jsem ven. Viděl jsem budovy s různými logy obchodních domů. Co mne ale praštilo do očí , byl vysoký mrakodrap. Museli jsme být někde v jiném městě , tohle nikde v Getchtownu nebylo. Šeptal jsem "Nevím , jsou tu samé obchody a jeden strašně vysoký mrakodrap. S -.." koukl jsem s pořádně a zaostřil. Byli jsme na křižovatce a byla červená. To byla moje šance!
"S ?" zeptal se Nick.
"Se dvěmi písmeny TT na vrcholku:"
"Top Ten.." zamumlal si něco pro sebe.
"Za nedlouho si tě najdu!"
"Nicku , miluju tě!"
"To je Nick!?" zvolal Tiro.
"Ano , Nicku , asi by s tebou někdo rád mluvil." Předal jsem mu mobil.
"Dobrý den pane učiteli!" Sakra! On byl učitel kriminalistiky? Zděšeně jsem se chytl pravou rukou za vlasy. Lhář. Lhář!

"Ano jsem to já." Chvíli ticho "Taky vás rád slyším. Jedeme směrem k TT , ale je možné že změníme směr kvůli utajení. Nevíme kde budeme za pět či deset hodin." Hnala se bouřka. Od severu se sbíhala tupě černá mračna a nabývala na velikosti i syté černé barvy. "Ne opravdu nevím , co je to za město. Moment!" rozsvítila se zelená. "Jedeme přesně k mrakodrapu , asi druhou ulicí v bílé limuzíně s černými okny zvenčí. Poznávací značku už se nepamatuji , jen první dvě čísla. Jsou to 9 a 5 , ale před nimi byla dvě nebo tři písmena." Otevřelo se okýnko. "Telefon sem!" zvolal řidič. Stáli jsme na kraji vozovky. Řidič teď mluvil s Nickem.
"Jedeme přímo do TT. Budou v desáté části budovy v pokoji s číslem 987 , pod jménem Luiz Janovovich. Víc ti pomoct nemůžu , vybíjí se mi baterka. Pospěš si , v jedenáct se přesouvají. Všichni jedou někam jinam , vím jen souřadnice místa , kam je mám dovézt , víc ne." Chtěl položit telefon , ale Nick něco říkal. "Řekl jsem ti že to nejde! Mám tu sledovačku! Musím končit." Zatípl Nickovo slovo. Na chvíli jsem pocítil teplo u srdce a pocit jaké si šance se odtud dostat.

Dojeli jsme na místo o půl hodinky později. Největší problém byl najít volné místo k parkování. Před TT se ale pro nás uvolnilo po chvilce čekání. Vystoupili jsme a kolem nás stálo jedenáct chlapů. Zase plešatých s černým kvádrem. Nejdřív nám hodili společenské obleky. Převlékli jsme se a šli v kruhu , který nám udělali. Prošli jsme k výtahu. Tři chlapy šli do výtahu s námi , ostatní šli druhým a třetím. Nahoře už sme byli zase všichni. V doprovodu s poměrně rychlým krokem , do kterého jsem já musel poklusávat , si to ti chlapi šili různými chodbami v tom ohromném bludišti. Má mysl začala pochybovat o našem útěku , taky aby ne. Vrazili jsme do dveří s číslem 987. Už tam na nás čekal ten malej obézní típek.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hikari - san Hikari - san | Web | 17. července 2012 v 22:42 | Reagovat

tahle povídka je prostě luxusní!!! :)) přelouskám to až do úplně poslední kapitoly (až tu budou :)
Hodně mě potěšilo, ale i překvapilo, že máš rád yaoi a píšeš ho, to jsem u kluka ještě neviděla :) ale je to super!
Děkuju za nabídku, blog mám nově, ale zatím na něm ještě zůstanu... ale popřemýšlím o tom a třeba se časem přidám k vám ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama