Kapitola 10. ,Plán C

19. července 2012 v 10:26 | Elfel |  Plán C
Kapitola 10.

"A co?", pobízela jsem ji k odpovědi.
"Lišíme se od nich několika základními věcmi…", začala po krátké odmlce. "Dokážeme vzájemně komunikovat v mysli, pomocí šestého smyslu zaměříme jakéhokoli tvora rozdílného od člověka v okruhu zhruba dvou kilometrů. Svým čichem dokážeme zjistit složení jeho DNA, čímž snadno určíme tip případného experimentu, vlkodlaka nebo upíra. Sluchem, jímž uslyšíme rychlost dechu a pohybování končetin zase jeho rychlost, hmotnost a téměř na centimetry přesné rozměry.", skončila své vyprávění.
"Moment, tím mi chceš říct, že máš v sobě čip, že tu nejspíš každou chvilkou budou, že existuje něco jako tvor bez kůže?", nevěděla jsem, zda je to pravda, ale můj instinkt mi říkal, že je to jen pohádka.
"Nevěříš mi, viď? A když ti řeknu, že oknem vedle tvé hlavy proletí kulka ráže osm milimetrů, uvěříš?", usmála se a rázem se ozvalo tříštění skla, houkačky, sirény, dupot těžkooděnců v bílém s rudým nápisem SOFORIP. "Musíme pryč.", vyskočila na parapet a odrazila se na střechu budovy.
Udělala jsem totéž. Na střeše jsme získaly dost času, helikoptéry byly nejspíš dost daleko a ona toho využila. Vzala jsem ti batoh, hodila mi ho. Byl těžší a sama měla jeden. "Jak jsi to udělala?"
"Říkala jsem, mimořádně rychlá.", uculila se.
Spatřila jsem se v ní- pomalé dýchání, soustředění, zavření víček a pak… nádherné purpurové oči, všechny zuby se zašpičatěly a špičáky ještě ke všemu prodloužily.
"Neuvěřitelné."
Jen se uculila a vyrazila po střeše rychlostí, kterou jsem já sotva stíhala.
"Proč se tak ženeš?", huhňala jsem. V takové rychlosti se špatně mluví. Navíc jsem se chtěla zeptat, jak to, že neshoří ve světle Slunce.
"Neohlížej se.", promluvila chladně.
Ale u mě je to jako tupci říkat, tohle nesmíš, nechtěj vědět, co by se stalo. Otočila jsem se a spatřila stíny. Brzo se ozvalo vytí vlkodlaka. Ne, nebyla to Jednička, ani Dvojka, jen obyčejný vlkodlak, ale za ním se řítilo snad dvacet dalších, rojili se všude okolo nás. Doslova všude. Na všech budovách okolo, po všech komínech šplhala ohromná tlupa z nejméně tak dvou seti vlkodlaků.
Nohy mi kmitaly strašně rychle, nesčetněkrát jsem klopýtla. Bylo těžké běžet, když vám do očí svítí zapadající slunce.
Když jsem přeskakovala z budovy jednoho z největších obchodních center na sousední knihovnu, něco mě chytlo za kotník a strhlo se střechy dolů do ulic.
"Evelin!", křičela Abigail, když přeskočila na knihovnu.
Dopadla jsem na střechu auta, která se pode mnou doslova propadla mezi sedadla. Na mě přistál vlkodlak a snažil se mě kousnout do obličeje.
Koleno mi vystřelilo vzhůru. Vlkodlak zakňučel a sesunul se ze mě. Na to jsem reagovala rychle, vytasila sem jednu z dýk zpod pláště z kapsy na lýtku a bodla ho do krku. Trochu sebou zacukal. Pak vše utichlo. Abigail běžela dál. Všude okolo, na všech střechách se měnili vlkodlaci v bílé vojáky. Nabíjeli své zbraně se smíchem ve tvářích. Slunce zapadlo. Když už mušky všech zbraní mířili na mé tělo, něco dopadlo těsně vedle mne. Veliký oblak prachu nasycený kousky čerstvě rozdrceného asfaltu se zdvihl dva metry nad zem. Vedle mne stála ta bělovlasá dívka s rudýma očima.
Nevěděla jsem, jestli ji mám uškrtit, nebo počkat. Sečkala jsem, ale vojáci ne. "Palte!", zakřičel jeden z nich.
Dřív než ale první stihl stisknout spoušť, bělovlasá dívka zaječela, neuvěřitelně vysoký tón, jaký normální člověk nikdy se svými hlasivkami nevydá, roztříštil veškeré okenní tabulky až v okruhu dvou bloků. Nevýhoda vlkodlaků je, že i v lidské podobě jim zůstávají veškeré smysly zbystřeny jako v proměně, takže všem vojákům odkapávala z ušních boltců krev, křečovitě se svíjeli na střechách, někteří neudrželi balanc a spadli dolů s dlaněmi na uších. Naštěstí já se stačila proměnit zpět v člověka.
Její křik ustal, vlasy ji spadly zpět na záda a svým hlubokým hlasem promluvila. "Budou minimálně hluší.", zazubila se a na střeše se objevila Abigail.
"Susan!", zazářil ji obličej a v mžiku už ji objímala ve své náruči.

"Paní!", křičel muž v bílém, co právě vtrhl do kanceláře "bílé" ženy.
"Co je!?", vyjela otráveně.
"Dvacet šestka zmizela!", křičel zadýchaně.
"Cože!?", pěstí rozlomila stůl napůl.
"A sní i zbytek čtyřek."
Oči se jí podlili krví, zuby zatínala tak silně, že šlo slyšet vrzání až na druhou stranu místnosti. S dásně dolních řezáků se začala linout trocha krve. Oči té ženy nabíraly zářivě zlaté barvy a na spodní straně patra se zvýraznila jizva. "Zlikvidujte je! Všechny!", prohodila kusy stolu neprůstřelnými vrstvami skla. "Hned!"
"A-ano paní!", zmizel.
"Mrchy! Do jedné!", její oči s barvou jantaru, jako by vyřvávaly do celého pokoje její vztek. Mnula si spánky a se svou dlouhou bílou sukní se sesunula do svého bílo šedého křesla na druhém konci pokoje, hned vedle televize a mnoha zelených rostlin, podobajících se kaktusům, či palmám.

Stále jsem nechápala, co se děje. Jedna druhé ležela v náručí, zatímco kolem pobíhali splašení a vystrašení občané Londýna, nebo tu řvali vojáci se zakrvácenými obličeji. Temná obloha nabírala na černé barvě posetou mnoha tisíci zářícími hvězdami. Obě plakaly.
"Musíme jít.", dupala jsem nervózně špičkou své pravé boty, ve které už byl onen nůž opět uklizen, čistý a lesklý.
"Ale zpět nemůžete.", dodala Susan. "Ve všech už jsou vojáci, musíme úplně jinam.", pokračovala po krátké chvilce ticha.
"Vím kam.", Abigail navrhla jeden skvělý hotel- Hotel Lily. Dvou hvězdičkový hotel.

"Dobrý den, budete si přát?", oslovila mě mladá žena u recepce. Mohla být tak stará jako já. Vlasy vínové, po ramena do mikáda sestřižené.
"Ano, pokoj v nejvyšším patře…"
Susan mi skočila do řeči. "Pro šest lidí."
Vyvalila jsem oči a odtáhla si jí stranou. "Proč pro šest? Co zase vyvádíš?"
"Přijdou ostatní.", pošeptala mi do ucha.
Povolila jsem sevření a obrátila se zpět k ženě. "Pro šest.", s úsměvem něco mačkala na klávesnici u počítače a vyslovila docela nízkou částku.

"Kde to jsem?", mumlal si pro sebe Frederik, který sotva otevřel oči, do nichž se obořilo prudké světlo. Všechno bylo strašně rozmazané. Rozeznal jen siluety lidí v modro bílých pláštích a to světlo.

"Alespoň tu teče teplá!", volala Susan hlasem ženy, který vrcholila k orgasmu- byla ve sprše.
"Tak chvátej, ať zbude i na mě!", vracela ji provokativně a nachmuřeně Abigail.
Já si jen listovala noviny a viděla fotografie dvou spadlých vrtulníků s dlouhým článkem přes celou A3.
Měli jsme puštěnou televizi, co chytala pouze pět základních programů. Ale to je na takové hotely hodně dobré, většinou je jen jedna na patro. Akorát hlásili počasí, takže jsem musela noviny odložit na moment na stůl. Trápila jsem se ale zbytečně, v nejbližších týdnech nemá padnout ani kapka, slunce bude vysoko na obloze, takže to by nám mohlo ve vniknutí do SOFORIP značně ulehčit.
Už, že si půjdu provětrat hlavu na balkón, protože se ze sprchy vyvalila ohromná masa páry, když se Susan prohazovala s Abigail, ale najednou se přede mnou zjevila trojice postav, temné siluety se vrhaly do místností a já stihla o fous skočit za postel pro zbraň i jí zamířit na prostřední ze siluet.
"Nicol!", vrhla se Susan k jedné ze tří dívek a objala ji se slzami v očích.
"Polož prosím tu zbraň.", promluvila ke mně první z dívek. Zdála se být asijského původu. Přišla ke mně a sedla si na postel. Očividně byla i nejstarší z nich. "Jsem Lin, ty jsi ta legendární Eve, viď?" , usmívala se.
"Jsem Evelin.", se stálou nejistotou a obezřetnosti jsem položila svůj Taurus blízko u sebe.
"Budeme ti říkat Eve, je to kratší. To hraje docela důležitou roli v dorozumívání. Jsem číslo dvacet, kdyby tě to zajímalo.", stále se usmívala.
Pak přišli další, shlukly se kolem Lin a jedna přes druhou hulákala svá jména.
"Já jsem Nicol, říkej mi Niki."
"Já Cris, Cristal.", smála se blonďatá modrooká dívka.
"Mila.", vysoukala ze sebe snad desetiletá dívka, schovávající se za Lin.
"Těší mě..", na delší ubohou větu mi nezbýval čas, chrlily otázky jednu za druhou.
"Kolik ti je?", prohodila se hnědé vlasy po lopatky Niki.
"Dvacet dva."
"A máš kluka?", byla to asi dvacátá otázka od Cris, ale taky jedinou, které jsem rozuměla- proč jsem rozuměla zrovna téhle?
Nastalo ticho, všichni očekávali odpověď. Dívky.
"Ne, nemám.", vzpomněla jsem si na Davida.
"Tak se ti líbí holky?", okukovala mě s úsměvem Cris.
"Tak ji už nechte! Husy nenasytné!", zajíkala Lin. Úsměvem jsem ji poděkovala a ona přikývla.
Všechny se pokradmu připlížily k dveřím od sprchy, respektive od koupelny. Najednou z nich vyběhla Abi se slovy. "Co tu řvete?", ale když je spatřila, všechny začaly radostí pištět a skákat, objímat se a povídat o všem možném.
"Klid! Jsme tu v hotelu!", okřikla jsem je. Nechtěla jsem v žádném případě narušit tak dobrou atmosféru, ale hluk mě tížil a navíc by nás mohli vyrazit. Alespoň jsem po nich zavřela dveře, ke všemu ještě věnovala pohled ven, jestli je někdo nesledoval. Nikdo, ani můj zrak nic nezachytil, jen pár nočních ptáků poletovalo kolem střechy hotelu.
Po chvilince se zase všech pět sešlo kolem mě a pokračovala "detektivní akce". Nyní jsem se ptala i já.
"Kdo je z vás nejstarší?", byla má první otázka a kolovala po všech dívkách.
Byla to Lin, černé dlouhé vlasy po bedra, velmi sytě tmavé oči v šikmých linkách a hladký obličej s vyšší postavou dávaly důrazně najevo, že jí bude asi jako mě, kolem dvaceti. Teda bereme vizáž, ne opravdové stáří.
Nejmladší byla opravdu Mila. Krémové vlasy po ramena s ofinkou, velké světle šedé oči, tenký nos a tvářičky jak dětská zadnička prozrazovaly věk devíti let, jak jsem tipovala.
Pak pokračovala debata o mém údajném klukovi.
"Kecá! Já ji viděla!", začala Susan, sedící v tureckém sedu na mé posteli.
"A s kým?", vyzvídala uslintaná Cris.
"S takovým…hezounkem.", dala si ruku před pusu. Na tváři ji hrála červená barva.
"Páni! Tak to je co říct, když tohle povídáš zrovna ty! Jak vypadal!?", obrátila se ke mně Cristal a její oči stále lapaly po informacích.
"Až narazíš na otázku kde bydlí, přelámu ti nohy a vykoušu oči.", začala jsem vtipnou debatu, samozřejmě nereálnou. Holky uchvátila má věta a uvalila je do kleteb záchvatů smíchu.
"A vy jste sestry?", pokračovala jsem v otázkách.
"Dám se snad srovnávat s ní?", ukazovala Cris na Nicol.
"Ne,", začala větu Lin.
"Tak vidíš, jsem hezčí!", naparovala se Cristal.
"Ne, nedáš se s ní srovnávat. Na ní nemáš ani ve snu!", dokončila Lin větu a plácla si dlaněmi s Nicol, která se ještě stále svíjela smíchy. Mila se jen občas ušklíbla, ale dál seděla s pokrčenými nohami na mém polštáři po boku Lin.
"A co ty?", usmála jsem se na Milu.
"Je mezi námi nová, ještě se neotrkala, viď?", pohladila ji Lin po vlasech. Mila se k ní jen přitulila.
"Bere jí jako mámu.", dodala Abi.
"Hele! Jsme v televizi!", rozkřikla se Cris.

"Byla nám hlášena zpráva o zlodějích, co se vloupali do organizace SOFORIP. Fotografie, které vám za okamžik ukážeme jsou pár dní staré, tudíž je jejich obličej stejný, pokud si někde nepřivodili poranění. Zloději jsou velmi nebezpeční, bezohledně zastřelili několik policistů a mnohým z nich dokonce chybí některé končetiny, nebo hlavy.", naběhlo tam video s fotografiemi pětice: Abi, Lin, Mili, Nicol a Cristal. Pak pár fotografií a záznamů mrtvých policistů se špatnou kvalitou, aby nebyla vidět zranění či chybějící končetiny.
"Zrovna takovou hnusnou fotku!", stěžovala si Cris. "Vždyť takhle nevypadám, že ne holky!?"
"Buď ráda, bude horší tě poznat.", uklidnila ji Mila.
"Takové prase si nesplete nikdo.", šťouchla do ní Nicol.
"Tohle je vážný! Musíme pryč, než sem přijde personál!", Lin vstala z postele. Zdála se mi od prvního pohledu nejvíce sympatická a nejrozumnější. Což nakonec byla.
"Má pravdu.", přikývla jsem.
"Ale oni viděli přicházet jen Abi, a to nebyla umytá!", rozesmála se Cris, ale nikdo jiný se nesmál.
Rozhostilo se ticho…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama