Kapitola 1. ,Plán C

8. července 2012 v 14:12 | Elfel |  Plán C
Kapitola 1.

Evelin, tak se jmenuji. Moc ráda bych vám řekla něco o sobě, ale co? Kolik mi je, to už jsem dávno zapomněla. Začnu teda úplně na začátku.

Myslím, že to bylo před 15. stoletím, kdy začali lidé využívat upíry, jako osobní ochranku, nebo tak něco. Doprovod, jako psi. To se ještě nosívaly šaty s dráty za zadnicí, aby dámy upoutávaly pozornost všech okolo, většinou ale pouze lákaly muže k cizoložství. Šlechta, absurdní účesy, vysoké snad půl metru. Ani nechtějte vědě, co všechno musela žena na takový "večírek" mít.
Sloužila jsem jednomu mladému chlapci, nemohlo mu být tak přes dvacet, jako dvorní služka. Nosila jsem mu jídlo, uklízela, chystala koně, čistila stáje…, jen já. Nikoho jiného ani nežádal. Většinou mi ostatní služky říkaly, jaké musím mít štěstí, když si mne ten syn šlechtice tak oblíbil, ale ve skutečnosti to byla dřina. Makala jsem od rána do večera, abych vůbec vydělala nějaké ty "peníze" pro nemocnou matku. Matka nebyla člověk, ale to jsem nevěděla. Měla velmi silné křeče a žádný lékař ji nedokázal pomoci. Jednou si mě zavolala.
"Pojď blíž, Evelin. Posaď se.", chrchlala.
Seděla jsem na její posteli a koukala do jejích krví podlitých očí, s vybledlou zelenou barvou.
"Dneska ti je dva a dvacet. Čas ale letí. Chtěla bych ti dát dvě věci.", hladila mě po tváři. Jednou rukou hmátla do stolku u postele a vytáhla opracovanou kančí kůži, na níž vysel přívěšek. Ze stříbra a zlata. "Tahle část je dobro ve tvém srdci, tahle je zloba.", ukazovala na stříbrnou a zlatou část amuletu. "A to celé jsi ty. To je každý člověk." Vmáčkla mi ho do dlaní. "A ještě něco. Ještě bych ti přece chtěla něco dát.", prsty mi pokynula, abych se přisunula ještě blíž. Něco mi chtěla pošeptat, nejspíš. "To, co pocítíš při proměně, tě již příště neovlivní. Pamatuj, buď vlnou, co nic nezastaví, co se nenechá ovládat, co se nelze chytit!" na to kopla do stěny silou tak velkou, že by porazila i buvola. Mým tělem projela ohromná bolest, cítila jsem slunce na tváři a v ruce svírala amulet. Nosem mi projel zápach popela. Bolest se stupňovala, až byla k nesnesení. Pak se matčiny zuby stáhly zpět a její hořící tvář pomalu mizela. "Pamatuj, buď vlnou,…" a byla pryč. Její poslední slzy mi padly na v křeči zmítající se ruce. Celý dům začal od jejího popela hořet, všechno začalo plápolat a já nestihla vzít nic jiného, než ten amulet. Plameny mi přeskočily na rukáv, musela jsem tričko rychle svléknout.
Polonahá jsem utíkala lesem, až k sídlu toho mladého šlechtice, rukou jsem si držela ránu. Do tváře mi bilo slunce. Stále jsem si promítala její tvář, hořící, a její řeči "To co pocítíš při proměně, tě příště neovlivní!" . Vůbec nic jsem nechápala. Jen jsem běžela dál.
Vyběhla dvacet kamenných schodů, až k obrovským vratům.
"Pusťte mne prosím! Musím za svým pánem!", vrata se rozevřela. Stráže stály jako sochy, nepomohli mi, i když viděli mou ránu.
Vběhla jsem do pokoje mého pána. Na zádech jsem cítila svou krev, po celé ruce, na prsou, všude…
"Tak konečně.", pronesl. Ležel na posteli s knihou.
"Pomozte…" Palčivá bolest, křeče. Nohy se mi klepaly.
"Klid.", jeho medový hlas zněl klidně. Položil mě k němu na postel a odešel.
Po chvíli mi začala klesat víčka. Umřu. Co jsi mi to udělala, matko!? K prsům jsem tiskla její amulet. Usnula jsem…

Probouzím se v místnosti. V místnosti svého pána.
"Už je dobře.", pošeptal mi medový hlas do ucha a já viděla, jak je můj pán blízko k mým rtům. Jeho karamelové vlasy se leskly ve slunci dopadající do pokoje skrze okna. "Jsi tak krásná.", šeptal dál. Políbil mne na vlasy.
Do pokoje vešel sluha jeho otce. Uskočil před světlem zpět do chodby, ale dveře nechal otevřené. "Pán tě chce vidět." Ta slova ale nepatřila mému pánu, ale mě.
"Ještě není v .."
"Je! Každý upír je po přeměně nejsilnější! Pojď prosím se mnou.", zíral na mne jak nějaký čokl na sladký dortík. Mile, přátelsky, žádné gesto nenávisti.
Podívala jsem se na svého pána. Mám? Ptala jsem se ho v duchu.
On, jako by mi rozuměl, kývl.
Chtěla jsem odhrnout deku, na místo toho jsem ji roztrhla. Okolo postele se vznášela pírka. "Omlouvám se! Hned to spravím!"
Ale on se jen zasmál. "To je v pořádku, jdi.", pokynul mi.

Šli jsme na druhou stranu "domu". Byl to obrovský komplex několika spojených budov. Budov, spojených "mostem" minimálně ve třetím patře. Nikdy níž a jediný vchod byl skrze první budovu.
"Pane…" Zaťukal sluha.
"Vstupte!", ozval se hluboký hlas.
Dveře se rozlétly. Ocitli jsme se uprostřed sálu před velikým, jak do šířky, tak do výšky, pánem. Šedé vlasy a pár vrásek značily jeho stáří. Kolem padesáti.
Uklonili jsme se.
"Odejdi. Zůstaň za dveřmi.", říkal vlastnímu. "Ty zůstaneš."
Dívala jsem se za sluhou, jak zavírá dveře. Musel mít tak třicet, víc ne.
"Víš co jsi zač?", zeptal se, když přecházel ode mne ke svému stolu, kde se usadil a nohy hodil na stůl. Kraječky u košile se zvlnily.
"N-ne…."
"Upír. Ode dneška budeš mého syna doprovázet všude! Nebudeš spát! Nechápu, proč ti slunce nic nedělá. Je to zvláštní! Není to možné… ."
Vybavila se mi matčina slova. "Co při proměně pocítíš, tě vícekrát neovlivní." Rozhodla jsem se mlčet.
"V noci budeš s mým sluhou. Během dne budeš uklízet, tak jako do teď."
"Nemůžu spát?" Pocítila jsem strach a nenávist.
"Nebudeš spánek potřebovat."
Nevěděla jsem, jestli mne uchlácholil jeho jemný hlas, nebo více rozhněvaly jeho slova. Neochotně jsem přikývla.
Začal hledat v knihovně za jeho stolem. "Jdi už.", ani se neotočil, když na mne promluvil. Vykročila jsem ke dveřím, které se záhy otevřely. U kliky stál sluha. Všechno slyšel.
Když jsme šli by chodbě, začal vést dialog. "Jsem Frederik."
"Evelin.", řekla jsem mu své jméno, i když jsem věděla, že mě zná. Setkali jsme se už dřív, vlastně celkem často jsme se střetávali.
"Těší mě."
Neodpověděla jsem.
"Večer na tebe počkám u jezírka. Přijď hned po západu slunce.", zněl klidně, ale starostlivě. Odbočil na zcela zatemněnou chodbu. Neměla ani okna. Už takhle byl celý komplex dost tmavý, všude černé záclony co nešli roztáhnout. Někde byly i zazděná okna. Pokračovala jsem v cestě ke svému pokoji.

Zamkla jsem za sebou. Postavila se před kýbl s vodou, před sebou jsem měla kousek zrcadla. Chtěla jsem se umýt a učesat, bohužel jsem se v zrcadle neviděla. Pohlédla jsem na vodní hladinu v kýbly. "Alespoň to.", honilo se mi hlavou. Dlouhé černé vlasy jsem uvázala do copu a přehodila na záda. Obličej zvlhl od vody. "To bude dobrý…vzbuď se konečně!"
Někdo zaklepal na dveře. "Otevři prosím."
Rozpoznala jsem hlas svého pána. Poslechla jsem. Každý musel svého pána poslechnout. Nesl uzlík.
"Tady, něco jsem ti přinesl."
Rozbalila jsem veliký ranec plný oblečení. Bílá košilka, šedá košile, tmavě hnědý korzet s černými tkanicemi. Černo karamelová sukně. Bílá stuha do vlasů s černým lemem.
"Obleč si to, jsem zvědavý.", lehl si na mou postel. S podepřenou hlavou napjatě a s úsměvem sledoval, jak se převlékám.
Nesměla jsem říct ani písmenko. Porušila bych pravidlo. Mohla bych být zabita, umučena.
Nahá jsem přemýšlela co dřív. Co si mám dřív obléci. Pro co se dřív ohnout…
"Bílá košilka.", pomohl mi. V hlase jsem mu rozpoznala vzrušení.
Pak už jsem věděla. Šedá košile, korzet, se zapínáním na straně a nakonec sukně. Dlouhá až k zemi. Karamelový s černými vyšívanými vzory květin. Nejtěžší bylo zapnout ten korzet. Mé vnady mi bránily se zapnout. Krátké tkanice.
"Pojď sem, pomůžu ti.", zajásal, když viděl, že mi "musí" pomoct.
Korzet byl tvrdý a špatně se s ním manipulovalo, především při oblékání.
"Jako krunýř, viď?", zeptal se celý žhavý do zavazování korzetu.
"Ano.", jeho jemné dotyky jsem cítila i skrze všechny ty vrstvy.
Korzet trochu povysadil výš. Nyní se má prsa pohodlně usadila. Když ale zavazoval tkanice, opět mne tlačili na hruď. Nemohla jsem pomalu dýchat.
"Vypadáš k světu.", chytl mne za boky a podíval se mi do mé rudé tváře.
"Nesmíte…"
"Co? Milovat ženu?", jeho ruce mu přejeli od kyčlí na stehna.
"Ne ženu, ale zrůdu a ke všemu svou služku."
"Ale jdi…", trhl rukama k sobě a já na něj padla.
Vzdychla jsem.
"Tak přece jen chceš.", úsměv mu hrál po tváři jak malému děcku.
Neodpověděla jsem. Bála jsem se možné pravdy, kterou řekl.
Líbal mne na šíji, zatímco rozvazoval právě uvázané tkanice u korzetu. Pocítila jsem horkost. Na těle se mi začínal objevovat pot. Krůpěje potu.
"Můžu?", na odpověď nečekal. Svlékl mne z korzetu, z obou košilek, až jsem na něm seděla celá nahá. Znovu mne líbal. Šíje, ramena, prsa.
Vzdychla jsem. Jeho prsty se zjevily na jemu zakázaném území. Zaťala jsem zuby a náhodou se kousla do jazyka.
"Uvolni se.", on mluvil s klidem, já zápolila s chutí se na něj vrhnout a pár mu ubalit. Nejen za to, že je takřka "všemocný" oproti mě, ale ani nerespektoval pravidlo svého otce "Nic nemít se sluhy!". Prsty si dobíjel mou rozkoš. Pak to na chvíli ustalo. Ale zanedlouho se to vrátilo, mnohem silnější spolu s bolestí. Cítila jsem krev na mých stehnech. Zasténala jsem. Znovu a znovu. Zaťala jsem mu prsty do zad, jako by to byly mohutné drápy.
Pak mě nechal v pokoji samotnou, beze slova odešel.

Po západu slunce jsem čekala u jezírka. Na rozlehlé zahradě. Fontána nechyběla, aleje stromů, lavičky a romantické cesty pod větvemi kvetoucích stromů.
"Nejspíš chceš vědět, proč tu jsme.", rozvíjel naši konverzaci po pozdravu Frederik.
Jeho hubená vysoká postava měla na sobě volné kalhoty. Na stehnech měl šátkem uvázané dýky v pouzdře, na hrudi jakýsi plát, podobající se dnešnímu tílku, ale ze stejného materiálu, jako byl můj korzet. Tvrdý.
"Možná.", odpověděla jsem.
"Chci ti ukázat, co dovedeš. Zlepšit tvé dovednosti v boji, v lovu. Pokud budeš, v čemž nemáš na vybranou, takže když jsi něčí stráž, musíš umět bojovat. Musíš umět reagovat v určitých situacích bez hledě na to, jaké následky bude mít tvé jednání na tvém vlastním zdraví. Rozumíš?"
"Ano.", jeho pozornosti neunikl ani můj rychlý úkrok jednou nohou.
"Dobrá tedy. Braň se!"
Najednou mi zmizel z očí. Pocítila jsem strach, s nímž přišel i pocit obezřetnosti a ohrožení. Mé prsty zkřečovatěly, cukaly a začaly mi růst nehty, drápy. Cítila jsem, jak se mi dolní patro trochu stahuje dozadu pod náhlým nárůstem špičáků. Napětím jsem ani nemrkala. Ale teď mi něco uvnitř mě zavřelo oči. Nemohla jsem je otevřít. Najednou se ale otevřely sami. Viděla jsem zvláštně. Ostře. Cokoli jsem chtěla se mi najednou přiblížilo. Kamínek ležící snad dvacet metrů ode mne jsem najednou viděla, jako by ode mne byl pět centimetrů. Zase se vzdálil.
"Nahoře!", zařval Frederik.
Jen těsně jsem stačila uskočit. Přikrčená jsem čekala na jeho další útok.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Writergirl Writergirl | Web | 8. července 2012 v 14:27 | Reagovat

Skvělý...:) trošku si to osvětluju :D

2 jednoducho-cvokhaus jednoducho-cvokhaus | Web | 27. září 2012 v 21:26 | Reagovat

Na pár preklepov na ktoré som ako "cudzo jazyčný" čitateľ háklivá pretože mi trochu trvá kým pochopím ktoré písmenko chýba alebo je prehodené, a na pár opakovaní sa tých istých slov (npr. medový hlas) a jedno kolosálne nedorozumenie v časti keď sa premenila (nejak si vynechala ako k tomu došlo len zrazu bolo a matka sťahovala zuby)... Sa mi to páčilo :-) je to tajomné, pikantné, vyzerá to na klasických upírov a nie nejakých hybridov z twilightu a hlavne to má pekne plynulý dej. Rozhodne idem čítať ďalej :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama