close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2012

Kapitola 25. ,Život R. Aika

21. července 2012 v 18:36 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 25.

O hodinu později stále nesněží , tváří ležící na ledovém parapetu za oknem , v pokoji ,kde na noc vypínají topení jsem nemohl za všechno na světě usnout. Stále se mi vraceli vzpomínky z dětství , ze střední , a na Nicka. Fakt někoho má? Míjelo se mi tak sem tam v myšlenkách.
Zabalil jsem se do deky a sedl na parapet. Opřel se o zeď v podlouhlém výřezu ve zdi ,kde bylo vsazeno uzamčené okno a hleděl dolů. Zvláštní ,pomyslel jsem si. Nejsem unavený uprostřed noci po jednom z nejtěžších dnů, nejsem deprimovaný ,ať myslím na cokoli , co asi přijde zítra? Vlastně dnes?
Pět hodin pryč , já stále nespím ,už mi ale padají víčka. Teď jsou opravdu těžká , asi za ně visí slon ,nebo nevím.

Sedm hodin. Do nohou mne kope trenér.
"Co si myslíš ty smrade!? Že budeš ležet do dvanácti jako u maminky doma!? Oblíknout a běhat. Dělej povídám!" něco si zabrblal a vyšel na chodbu.
Od parapetu mne zledověla zadnice. Doslova. Ani jsem ji necítil. Prohl jsem se v zádech, až mi tam hezky zakřupalo , to samé za krkem. Hodil jsem na sebe nějaké hadry, na což jsem rychle chvátal za trenérem.
S tréninkem , velmi podobný tomu včerejšímu , jsme skončili ve dvanáct , akorát na oběd. Opět se mi podlamovaly nohy únavou , vyčerpáním ,či nedostatečnému prokrvování. Z kloubů na pěsti se mi linuly potůčky krve , kolena prodřená , totéž i lokty. Záda rozbolavělá a kyčle? O těch nemluvím!
Po obědě na mne čekalo v pokoji téměř úplně milé překvapení. Návštěva.
Byl to opět ten voňavý chlapík. Když jsem vešel , povídal si s Tirem ,ten už byl ale stejně na odchodu. Jen mi zamával a zmizel.
"Ahoj." Pozdravil mě milým úsměvem. Hodil mi igelitový sáček s ledem.
"A-Ahoj." Ruce po něm čaply a samy od sebe si ho dali na své chudé klouby.
"Jak se máš?" začal rozptylovat atmosféru lacinými větami.
"Tak celkem to jde. A ty?"
"Já se mám přímo skvěle." Znovu se usmál. Seděl opět na té židli. Já si sedl proti němu na postel ,jako vždycky.
Bylo to zvláštní ,každá chvilka s ním vydala za stovky s Nickem. Jeho přítomnost mi chyběla , moc, ale když u mne byl tenhle , zapomínal jsem na všechny starosti okolo. Ani jsem nevnímal co povídá, jen sem ho tak tupě okukoval a přikyvoval.
Vykoukl jsem z okna. Venku před domem stála velká bílá limuzína s černými pruhy.
"Ta je vaše?" zeptal jsem se.
"Jo. Ale bude celá bílá."
"Hm." Obdivoval jsem ji. Byla v celku dost dlouhá. Jako autobus. "Kolik taková parádička stojí."
On se jen tak zasmál "Ani se neptej."
"A jak dlouho tu už čekáš."
"No už déle. Zanedlouho mi vyprší návštěvní doba, tak budu muset jít." Na to zaklepala na dveře opice našeho tlusťocha. Pokynutím hlavy naznačil ,aby vypadl. Opět se rozloučil mrknutím oka, co mne omráčilo. Za ním se linula ta přeskvostná vůně. Nakrčil jsem bradu. Opravdu se mi chtělo brečet? Ne , to zase ne, ale bylo mi smutno. Vyhlížel jsem ho z okna. Nemohl jsem ale roztáhnout záclony, to bylo taky proti předpisům.
Když už i jeho auto zmizelo v zatáčce, dostal jsem nápad. Co se našeho šéfa zeptat na pravdu? Asi mne zmlátí proutkem ,ale stojí to za to!

Povídky

21. července 2012 v 16:14 | Elfel

20. 7. 2012

20. července 2012 v 18:53 | Elfel |  Deník Elfela
Okey, tak co jsem dnes udělal...

Kupodivu jsem za celý den nehrábl na "Repulse" :D. Což se šokující a mám z toho debku! Potřebuju prostě střílet Carrires (Což jsou infikované obludy a jejich ..."vůdci" se říká Host) :D

No, jak můžete sami vidět, udělal jsem nový design. Mám tři verze, ale tahle se mi líbí asi nejvíce no. Tak sem můžete napsat vaše názory. Pozměnil jsem trochu menu, popisky a dodělal rozcestníky. Zvěřejnil jsem další kapitoly povídky a konečně rozjel Hon (třetí a poslední sérii). Počítám, že to stihnu do konce tohoto měsíce. Říkal jsem, že do konce týdne, ale omyl. Táta si vzal dovolenou, takže celý tento a následující týden začne tvrdá práce!! :D Od desíti (asi) , pak oběd a pak zase kolem jedné ven, domu nejspíš přijdu až ve čtyři s plnou parádou na střílení invikovaných Carrierů :D (trochu mi to připomíná přezdívků mé bývalé spolužačky).

Hele, a víte že se mám o dost lépe, než když jsem chodil do školy? Předevčírem u mne byla spolužačka a celýýýý den jsme sledovali filmy. Já poprečel u Předčítače, na kterého hodlám udělat recenzi, oba jsme se pobavili u filmu Pana nebo Orel, a oba jsme vzteky vřeštěli , když jsme se dívali na film Sněhurka a lovec. Protože to mělo špatnou kvalitu zvuku (z kina to bylo) a ještě nám do toho řvala návštěva mé sestry, kteří vzdávali "hold" mé sestřičce (slavila narozeniny).

A co vy? :-) Jak jste prožili den? Jak na vás působí atmosféra bez spolužáků? :D

Hledáme spoluadminy

20. července 2012 v 18:21 | Elfel |  Novinky
Hledáme blogery, blogerky a ostatní, co by měli zájem o publikaci své tvorby na internetu.

Mezi onu tvorbu se zahrnuje:
Psaní povídek, úvah, básní, recenzí, témat týdne..., ale i deníčku.
Dále: kreslení, focení

Nebereme grafiku.

Věk: Alespoň těch třináct (důvody jsou uvedeny níže)
Požadavky: Znalost české gramatiky. Samozřejmě že se sem tam udělá překlep, což tolerujeme. Doporučujeme psát v nějakých programech jako je kupříkladu Word, jenž chyby (většinu gramatických chyb) opravý /podtrhne, ovšem že neopraví všechno. ;-) Což se stalo i mě.

Pro adminy bude založena řada rubrik, jako například Deník, popř. i složka v galerii pro Focení a Kreslení.

Nemáme zájem o třídenní spolupráci, ale o trvalou! Dále taky nehledáme žádné podvodníky, co by chtěli tento blog jakýmkoli způsobem poškodit! Proto požadujeme i případný kontakt, nejlépe skype. Nebojte se přihlásit.

Poznámka: Před tím, než vám poskytneme heslo blogu s vámi nejprve budeme udržovat nějaký ten kontakt, abychom se lépe poznali, a tak dále.

Recenze

20. července 2012 v 18:07 | Elfel

Kapitola 24. ,Život R. Aika

20. července 2012 v 14:33 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 24.

"Přestaň ty chuděro!" ponižoval mě. "Zkus tohle!" bouchl do dřevěné desky o tloušťce tak deset centimetrů. "A s rozběhem." , usmál se, jak kdyby mi dával nějakou výhodu.
Bez odezvy od desky. Rána dopadla hladce , ale jediné co jsem odnesl z tohohle okamžiku byly rozbolavělé , bůh ví jestlipak ne rozdrcené , klouby na ruce. Později i na kolenou , loktech ,předloktích.
Zdrcující trénink zakončil o dvě hodiny později dvacetiminutový běh stále dokola v sálu.
Celý zdrcený , upocený , neschopný sebemenšího dalšího pohybu jsem padl na kraj postele. Bylo asi štěstí , že to vůbec mé tělo přežilo. Chce to pomalejší vzrůst obtížnosti. Tohle je jako dát novorozeněti štětec do ruky a čekat na dílo Picasa , pomyslel jsem si. Tiro nebyl v pokoji ,to nejspíš znamenalo ,že má práci. Chudák. Ale nebylo tomu tak. Zanedlouho se vplížil do pokoje.
"Ahoj. Kde jsi byl?"
"Ani se neptej." Rychle , stručně ,jasně , hlavně abych už spal.
"Aha. Promiň že budím."
"V pohodě.." svědomí mi nedalo , musel sem se zeptat. "A co ty? Jak ses měl?"
"Tak šlo to. Dneska nikdo ,takže i celkem lépe než šlo to." Usmál se. Já taky.
"Jsem unavený , dobrou noc."
"Dobrou." Svlékl si ponožky a ulehl. Teď jsem koukal že má čistě povlečený polštář, peřinu i matraci šedými prostěradly? Alespoň to tak v té tmě vypadalo ,šedá , nebo nějaká hnědá. Nevím.
Během chviličky jsem usl. Kdybych věděl ,co se mi bude zdát ,ani bych neulehl.
Zdál se mi sen, ve kterém opět vycházím schody k našemu bytu a zvoním. Zvoním jednou ,dvakrát, třikrát , čtyřikrát , pak někdo otevřel. Tentokráte to byl Nick. S otráveným výrazem na mě koukal. Ptal se mě "Co chceš?"
"Prosím?" otázal jsem se svého kluka.
"Co tu sakra ještě chceš? Jasně jsem ti řekl , že tu nebydlíš." Mezi klouby prstů pohazoval tenkou cigaretu. Foukl mi do tváře ten odporný kouř a v tu se za ním objevila tatáž ženská. Jen ve spodním prádle a průsvitném tričku. Vrazil jsme mu pěstí , no vlastně ne ,ale měl jsem na to sto chutí!
Znovu popotáhl ten humus do svých plic, odkud opět vyšel na můj obličej. "Dost sakra!" zavýskly mé hlasivky a já se probudil. Tiro klidně spal , byli čtyři ráno. Obličej od potu , vlhké vlasy a polštář celý na ždímání. Dlaň se mi otřela o čelo , čímž mě zbavila krůpějí , stékajících ke rtům. Jen zlý sen ,jen zlý sen … opakovalo se mi v hlavě stále dokola. Venku nesněžilo ,nemrzlo ,nepršelo, ba naopak. Oteplovalo se. Na silnicích osvětlující žluté světlo pouličních lamp se všude táhla břečka špinavého téměř rozteklého sněhu. Ještě že v tom nechodím.
Z dětství se mi vracejí vzpomínky na naše Vánoce z Japonska. S tátou jsme šli pro náš první živý stromek ,protože už taťka nechtěl ten hnusný ,odrbaný ,plastový. Byla podobná doba , jako dnes , teď mám na mysli počasí a především ten sníh. Domů jsme se vrátili oba s nádherným stromkem, byl i ve slevě. Opravdu vypadal skvěle! Což se nedalo říct o mých nohavicích , na tož pak o botách. Od mámy jsem sklidil pěkných ran na prdel , táta od mámy naopak pár polibků za stromek. Opačné názory měla , když po Vánocích uklízela jehličí a jiný bordel ze stromku.
Teď se tomu směju ,ale tenkrát , tenkrát mi do smíchu nebylo!


Kapitola 23. ,Život R. Aika

20. července 2012 v 14:32 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 23.

Po hodině a půl praní jsme byli hotovi. Roce zrudlé ,sedřená kůže i silné pálení značili o naprosté vytíženosti našich dlaní.
Zbytek dne se strávil vyleháváním na nepovlečených , drsných matracích , kde jsme hráli stolní hry. V obvyklém čase sem pak chmátl po klice od okna a poslouchal písničky v rozhlase. Bylo krásné počasí , auta nejezdili , avšak hlavně … ten klid. Bože ten byl skvělý!
Už ani nevím kolikrát jsem prohrál , co vím jistě , že jsem vyhrál jen třikrát ze všech her. I přesto mě to bavilo.
Zhruba v šest už jsem byl unavený , chtělo se mi spát tak moc , že už mi chyběla i nálada na jakékoli věty na dobrou noc. Přehodil sem přes sebe deku. Tiro přešel k oknu a zavřel ho.
"Děkuju." Vylezlo mi z úst.
"Není zač, dobrou."
"Dobrou.." na ulicích svítily lampy, byla už pár minut tma. Hvězdy nesvítily. Krásný léčivý klid mi dělal ukolébavku. Už vím co je lepší více jak prášky na spaní , ..tohle!
Co mi ale dráždilo záda byla hrubá matrace s nepovlečenou peřinou a polštářem. Nestihlo to uschnout.
"Můžu k tobě?" zeptal se mne Tiro , zrovinka ve chvíli , když jsem zabíral.
"Co?" tak poloudiveně a polounaveně vyjekly mé hlasivky.
"No , má peřina je stále mokrá." On si pral i peřinu ,protože krev prosákla i potahem.
"Hm." Odsunul jsme se na jednu ze dvou sešoupnutých postelí , opustil polovinu své peřiny a znovu se dal do odcházení ke svému odpočinku.
Být osamělý pro mne nebyla novinka , být nechtěný taky ne , ale být milovaný po pár dnech se mi nestalo ještě nikdy. Zaťal jsem prsty u nohou , když se jeho teplé ruce přibližovaly po mé pokožce od zad k hrudi. Na místo vzdechu mi jazyk stiskly zuby. Neuvěřitelné , příjemné , neočekávané , .. tohle všechno by vystihlo tento okamžik.
Zvláštní kombinace lháře , podvodníka s milujícím , naivním člověkem už při zamyšlení nejde dohromady. I přesto jsem nic nenamítal a nechával si líbit jeho laskání ve vlasech i přejíždění prstů po nejcitlivějších bodech kolem pánví a spodní části hrudi.
Na nic vážnějšího jak na špičkovém orální sex nedošlo. Jazykem mi přejel od brady až po spodní část těla. Luxusní chvilinka pro kluka , co se zabouchl do tří kluků. Co teď ?
Strašně se mi chtělo spát , hlavně při pomyšlení na zítřek. Jak moc tvrdý asi budou ty tréninky?

Další den brzo ráno , bylo tak kolem sedmé hodiny , ke mne vtrhl cápek. Asi metr devadesát vysoký , široká ramena, mohutná rozvalená postava (do šířky). Na první pohled nepříjemném chlap s párátkem v zubech - dva špičáky byly zlaté a jeden tesák , ostatní měl snad pravé. Obličej zohavovala rozlehlá jizva od popálenin , na jedno oko neviděl. Bylo i jasně vidět , že měl nesčetněkrát zlomený nos. Už stál prostě nakřivo , pohupoval se a nebyl řádně ukotven k lebce.
"Začneme!" vytáhl mne z postele.
"Teď?" zakručelo mi v břiše při rychlém pochodu do levého křídla domu. Obrovský sál , velmi připomínající tělocvičnu ala vyklizený obývák teď tvořil můj život.
"Tady se začne makat! Jak se jmenuješ?" začal křičet jak na vojně.
"Rich Aiko."
"Fajn! Mne se bude říkat pane! Nijak jinak , jen pane! Rozumíme?!" do proslovu se kolem mne procházel a prohlížel si mne odshora dolu.
"Ano!...Pane!"
"Fajn! Na úvod padesát kliků , sto dřepů s výskokem a sto sklapovaček! Ale neflákám to!" Můj údiv z jeho přístupu ho nejspíš nevyvedl z míry. Už jsem měl i obrázek. Arogantní , sobecký , nafoukaný pablb! Mé tělo bylo úplně vyčerpané v polovině. Děkoval sem bohu za to ,že nemá bambusový proutek. Děkuju!
Upocené mrtvé tělo padlo na zem.
"Dělej nebo to budeš dělat znova!" vyhrožoval.
"Nemůžu…"
"Dělej! Budu počítat….jedna!"
"Už nemůžu."
"Dvě…"
"Už nemůžu!" snažil jsem se zvednout , nějak se mi to povedlo , ale jen na kolena.
"Tři! Štěstí zbytého psa!" začal mne přirovnávat k mnoha jiným věcem , o kterých bych se raději nezmiňoval.

Teď už jsem zase stál před zdí , o níž byla opřená žíněnka. Prachobyčejná , stará žíněnka. V celku tvrdá , ale méně než můj trenér.
"Bouchej!"
"Do toho?"
"Ne! Do země! Jistě že do toho! Dělej!" křičel jak na malé rozmazlené dítě.
Začal sem do toho mlátit vší silou. Už po minutě se mi strhala kůže z kloubů prstů , kapala krev , co později stékala po žíněnce na chladné parkety místnosti.
"Změň útok!"
Tak sem začal mlátit dlaní. Po chvilce mne pálily jako čert! Ale děj se opakovat podobně jako u kloubů , jen o něco déle.
"Změň!"
Následovaly kopy. Tvrdé rychlé kopy skrze boty. To už bolelo o dost méně , za to trvaly o dost déle. Mozek zaznamenal ukrutné křupnutí v palci u nohy.
"Au!" vyjekl sem.
"Tady není místo pro bolest!" začal opět svým pronikavým tónem.
Zaťal jsem zuby a kopal teda jen druhou nohou.

Kapitola 22. ,Život R. Aika

20. července 2012 v 14:32 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 22.

"Jsi v pohodě?" zeptal jsem se Tira. Skrčeného v bobku v rohu za postelí.
"Jdi pryč!" chápal jsem ho. Nepomohl jsem mu , i když jsem mohl. Udělal bych to samé. Sebral jsem si hadry a vypadl.
Studená voda byla skvělá , ale krev mi to z potahu nepustilo. Bohužel. Opláchl jsem si ústa, prohrábl si mokrou dlaní své vlasy a zadíval se do svého odrazu v nablýskaném zrcadle. Nulo! Provozovala má mysl za mě. Mé srdce souhlasilo. Měl sem to nahlásit. Prostě měl!

Ve tři jsem se vrátil na pokoj. Tiro spal. Tak sem toho využil , sebral i jeho zkrvavené hadry , šel je namočit do teplé vody a posečkal. Spíš hlídal ,nemusel každý vidět moje a Tirovo špinavé povlečení. Kord když je od celé rudo růžové. Bez pracího prášku to šlo ztěžka. Drhl jsem a drhl. Ruce mne pálily. Na čele se mi začaly objevovat malé krůpěje potu. Už to drhnu přes hodinu. Sakra! V tom ke mně přišel Tiro. Sehl se.
"Přátelé?" podal mi ruku.
"Přátelé." Potřásli jsme si s nimi a on mi začal pomáhat. Nebylo o čem si povídat ,takže celou dobu bylo po celém záchodu a sprchách ticho. Jak v hrobě, ale tam se mi teda moc nechtělo.
"Promiň." Začal jsem se omlouvat.
"Neomlouvej se."
"Musím."
"Ne. Udělal bych to samé , už jen z obav."
"Tak … to by mohlo být ne?" ukázal jsem mu své prostěradlo , už tam byl jen jaký si nádech růžové , ale nebyl tolik vidět na to, že to prostěradlo bylo bílé.
"Je to moc dobré!" vytáhl to svoje. Bylo horší , ne o trochu , ale taky zrovinka začal. Vzal jsem mu druhý konec a pomohl jsem mu.
"Nemusíš mi pomáhat."
"Ale můžu." Mrkl jsem na ně.
"A co rodiče? Nestýská se jim?" zeptal se mě.
"Matka teď někdy vylezla z ústavu. Táta je mrtvý."
"To je mi líto."
"To nic, je to dlouho." Neřekl jsem mu, že jsem to nedávno zjistil. I mne to bylo hloupé.
"To moje jsem nepoznal. Dali mě do děcáku."
"Asi nevěděli ,co z tebe vyroste. Byli by hrdí!" On se ale jen tak nepřátelský usmál.
"Pochybuju."

Kapitola 21. ,Život R. Aika

20. července 2012 v 14:31 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 21.

Nemohl jsem uvěřit tomu ,co právě viděli moje oči. Nejspíš osm goril znásilňovalo Tira. To vysvětlovalo prázdné chodby.
V tom jedna z těch nahých svalovců zabouchla dveře.
"Neřvi!" dal mi ruku přes ústa. "Nic nevíš! Nemíchej se do toho!" začal na mne takovým tím tvrdým stylem.
"Fajn!" založil jsem ruce. Pár minut jsem smutně poslouchal Tirův brek , žadonění , vzdychání , hekání , rány do zdi. Po těch pár minutách jsem sel na záchod. Rozepl zip a namířil si to do mušličky. Mám dojít za tlouštíkem , nemám , mám ,… uvažoval jsem. Zvítězilo ne. Ani nevím jak , ale prostě ne.
Nohy mne odnesli do našeho pokoje , podlaha už byla celkem dost od krve , spermatu a všude kolem byly poházené roztrhané kusy hadrů , až na obleky goril. Čisté složené na skříni. Lehl jsem si do postele , polštář dal přes hlavu a snažil se na moment usnout. Kvůli odpoledním hodinám se mi to moc nedařilo. Ale tak po hodince už mi padaly oční víčka. Konečně , mumlal jsem si.
Ucítil jsem ruku vjíždějící pod mou přikrývku. Ale můj mozek mi poradil , že je to jen sen. Nebyl! Chytl mne to za stehno a zuřivě otočilo.
"Toho ne!" zařval na něj druhej chlap.
"Když už jsme tady!" bránil se. Snažil se ze mne dostat moje oblečení.
"Určitě nás nahlásí! Tak mu dáme co proto!" začal třetí.
"Po tomhle bude mít důvod, proč to nahlásit. Je to Šárův mazlíček! Odsereme to všichni!" dal se do hádky čtvrtý.
"No tak jako tak to odneseme všichni , tak co tu řešíte." Usmál se a strhl mi trenky. Jeho pleš se zaleskla. Přilnul si mne na jeho hruď , nohy mi rozevřel a dost brutálně se do mne udělal. Nevím co na tom ti ostatní viděli , ale prostě se museli přidat. Si to odnesete! Parchanti! Probíhalo mi hlavou při kouření , masturbaci a dalších věcech , co mi dělali oni a já jim. Tiro teď ležel svázaný lepící páskou v rohu pokoje , v hubě měl kus zmuchlaného oblečení a šíleně brečel. Já měl na krajíčku.
Po pár dlouhých minutách se vzduchem roznesl hlasitý vzdych. Jo , patřil mě. Prostě to přišlo. Asi si na takovej bordel budu muset zvyknout. Stejně tu zůstanu na tři roky , byť chci , nebo ne.
O půl hodinky později se rozešli v čistých kvádrech.

Kapitola 13. ,Plán C

20. července 2012 v 14:25 | Elfel |  Plán C
Kapitola 13.

Nereagoval. Ležel na zádech a já si říkala- Co si to provedla!? Byla jsem bezmocná. Vchodem naproti mně se řinuly mraky vyzbrojených vojáků.
Co budu dělat? Vůbec jsem si nebyla jistá svým chováním. Horký vzduch opojený vzrušením, strachu, ale především dychtivosti po krvi mi prozradil jediné: Musím! Urputně jsem se snažila zahnat strach, ačkoli se to moc nedařilo, udělala jsem, co mi instinkt nařídil.
Naposledy jsem se zhluboka nadechla, při výdechu jsem se rozeběhla jako nikdy předtím. Neběžela jsem, abych zachránila svůj krk, ani Frederikův, ale abych všechno skončila. Dost dobrá motivace, ale ta největší byla- za Davida!