close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2012

Rihanna- Take a bow

26. července 2012 v 9:46 | Elfel |  Recenze songů
Ke stažení i volnému poslechu na internetu: Zde

Kapitola 36. ,Život R. Aika

25. července 2012 v 22:10 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 36.

"Můžu dál..?"
"E….Jo." podíval jsem se na Tira a ten si sedl. Připadalo mi to dost hloupé, být před ní s "cizím" klukem (pro ní) na jedné posteli. Ale, ignorovala to.
"Jak se máš?" zeptala se, když se usadila na dřevěnou židli.
"Fajn." Nastalo trapné ticho. "A ty?"
"Jde to, jde to."
"Jak si mě našla?" to mě opravdu zajímalo ze všeho nejvíc.
"Řekl mi to jeden tvůj přítel." Cože? Jaký!?
"M-moment, …jaký? Kdo!?"
"Nekřič tolik! Nikdo neví, že jsem tvá matka." Podívala se na Tira.
"Co se tak koukáte?" nakrčil nos.
"Nic. Promiň." Omlouvala se. To bylo po prvé, co se omlouvala někomu cizímu za něco, co nezpůsobilo škodu. Tím myslím třeba když jednou ukradla dvě flašky vodky z obchodu, porvala se s policistou při zatýkání, sprostě mu nadávala a ani se nikomu neomluvila. To bylo ještě v Japonsku.
"Tebe už pustili?"
"Jo, na podmínku. Za slušné chování a dobrovolnou výpomoc."
"Ty jsi tam někomu pomáhala?" připomínku /pro boha, nechci o tom vědět víc/ a divnej úsměv jsem si raději nechal jen v duchu pro sebe.
"Jo, uklízela jsem chodby, samozřejmě pod dozorem. A taky mám byt." Spokojeně se usmála.
Je jako vyměněná. Sama se zabezpečila…. Nestačím se divit.
"A máš práci?"
"No, zítra mám první pohovor a za během následujících dnů počítám ještě se třemi."
"A co by jsi chtěla dělat?"
"Tak uvidíme. Ještě jsem měla v plánu udělat kurz, ale když to nájemné chce tenhle týden, musím si něco najít co nejdříve. Nechápu proč tlačí."
"Je to dobrý byt? A kde to vlastně je?"
"V Kosově ulici, přes osm bloků od patnáctého."
"Panečku…"
"Je mi to líto, že jsi se dostal do tohohle…"
"Já vím, už jsem se s tím smířil. Jen tak pro zajímavost, tohle je Tiro a tohle je má matka." Oba si podali navzájem ruce s párkrát s ní potřásli.
"Stále mě představuješ jako matku? Proč ne jako mamka?" zase se usmála.
"Nemám moc důvodů ti říkat mami, nebo vůbec jinak než …matko."
"Chápu, moc sem ti ublížila. Pomůžu ti odsud." Něco hrabala v kabelce a po chvilince vytáhla dva tisíce dolarů.
"Co blbneš!? Sotva tě pustili a už jsi něco vykradla!?"
"Ne!" rozesmála se. "Kamarádky z basy se složily a něco mi daly. Potřebuješ to víc jak já. Teď ti poradím, rady od špatné matky se taky počítají, schovej si je!" pošeptala mi do ucha.
Podívala se na hodinky. "No, moc času mi už nezbývá." Vstala, vzala si kabát a odebrala se ke dveřím. Než vyšla ještě se obrátila.
"Děkuju!" řekl jsem potichu.
"Není zač…..synku." usmála se a zmizela za dřevěnými dveřmi. Od té doby mi vrtalo hlavou, kdo to byl. Dlouho jsem se s nikým cizím nebavil….že by Nick!?


Kapitola 35. ,Život R. Aika

25. července 2012 v 22:10 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 35.

Následovalo tření našich údů. Nic nepříjemného, spíš naopak. Chvilinku si to vychutnával, ale nejspíš ho to přestalo bavit, nebo chtěl víc. Stáhl mi i trenky a pomalu mi začal úd mnout v dlani.
Stáhl mi tenkou mikinu i tričku. Jazykem mi z úst sjížděl po tváři, po krku, po bradavce, po hrudi až k penisu, který si, jako vždy, bravurně vzal do parády. Do této doby jsem snad nic tak příjemného nezažil. Během minuty bylo hotovo, lépe řečeno u mě.
Levou rukou mi nadzdvihl koleno a pravou se opřel za mým ramenem o nízký rám postele. Pomalu mi začal pronikat mezi mé hýždě, až se zarazil. Víc to nešlo. Teď už jsem se jen klepal a čekal, až mi praskne konečník.
Nu což, k tomuhle baráku prostě zakrvavená prostěradla patří.
Slastnou chvilku doprovázelo hučení aut a prudké světlo. Trocha naklonění obličeje pomohla. Ale za chvilku slunce povylezlo a znovu mi svítila do obličeje. Tiro se nahnul a lehl mi na břicho, přičemž svým obličejem zakryl paprsky. Objal jsem ho kolem pasu, když mi jeho spodní část hrudi přejížděla po mém penisu.
Mé druhé vyvrcholení proběhlo během chvilinky. Tirovo následovalo tak po pár vteřinách. První sex, při kterém jsem si nevzpomněl na Nicka. Doufal jsem že nebude poslední. Jen jsem si vychutnával těchto pár minut.
"Líbilo se ti to?" promluvil na mě, když se ze mě svalil na záda po mém pravém boku.
"Jak moc!" tohle se snad ani nedalo pochválit slovy. Tak vedle mě ležel a rychle dýchal, jak pes, co právě doběhl maratón.
"Rozmyslil jsi si to?" podíval se mi do očí a podepřel se o loket.
"A s čím?"
"No, s-…"
"Už vím, co myslíš. Moc jsem nad tím nepřemýšlel. Bylo by dobré, odsud vypadnout. Opravdu dobré…"polkl, jako by věděl, že si nenechám ujít jedinečnou příležitost po nějakém druhém týdnu vypadnout. "…,ale nejdu do toho." V jeho očích se najednou tak zalesklo. Opravdu jak ta nejvyleštěnější skleněná kulička, diamant. Nejspíš slzami. Nebo radostí. "Pak za ním dojdu." Oznámil jsem.
"Hm." Políbil mě a vstal. Tak trochu se otřel a oblékl se. Na to si zase lehl vedle mě. Ruku mi dal mezi vlasy a pomalu mě hladil. Byl jsem strašně unavený, nevím z čeho. Ale usnout jsem nehodlal. Hlavně ne takhle. Napodobil jsem Tira, otřel se, ale mě to trvalo déle a něco na sebe hodil. Raději jsem si nelehal, věděl jsem, že bych usnul, takže turecký sed mi musel postačit.

Nejhorší tady byla hygiena. Celkově jste si mohli užít skvělou, teplou sprchu jen v neděli, nebo sobotu. Ale jen jeden z těchto dnů, byly na to všelijaké kontroly, jako třeba takové lístky, co vám dali každé pondělí na snídani a v jeden z těchto dnů jste před koupelnou dali lístek hlídači. Na to jste si pak mohli užít teplou vodu. Jinak se můžete sprchovat a pečovat o sebe jak chcete. Teda, pokud vám stačí ledová voda. Má asi tak čtyři stupně nad nulou. Na vyčištění zubů stačí, na hygienu genitálií taky, to je vlastně vše, co tu potřebujete k práci. No, nebylo by od škody si jednou za dva dny opláchnout vlasy.

Náhle někdo zaklepal na dveře.
"Dále.." zvolal otráveným hlasem Tiro.
Dveře se s tichým zavrzáním otevřely… . Nemohl jsem uvěřit vlastním očím!
"Mami!?"


Kapitola 3. ,Lov na stín

25. července 2012 v 22:08 | Elfel |  Lov na stín
Kapitola 3.

Šli jsme ulicemi města a mezitím stihl Bernard zavolat řediteli, ať nějak dostaví žáky na policejní stanici.
"A máš teď někoho?", začal Bernard. Měli jsme kdysi mezi sebou menší románek, skončilo to, když jsem zjistila, že má ženu a dítě. Vůbec mne to neudivilo, chlap jako on, taková postava, pohledný, milý a pozorný vůči ženám.
"Ne. Nemám čas a ani mi to nechybí.", podívala jsem se na něj a spatřila jakousi bolest. "A ty?"
"Ne."
Zastavila jsem. "Cože?"
"Jeden kolega vyzvonil mé bývalé ženě, že jsem s tebou něco měl, vypadla z bytu dřív než jsem stačil dorazit domů. Děti vtahu, prachy taky. Ale to už jsou dva roky pryč.", chabí úsměv nestačil na zamaskování bolesti ze ztráty.
"To je mi líto.", sklopila jsem oči, věděla jsem, že je to moje chyba. Kdybych nebyla taková kráva!
"Jo, mě taky."
Nastalo mezi námi ticho.
"A co Tonda, stále žije?", usmála jsem se při vzpomínce na toho chlupatého namakaného psa. Ty jeho mohutné tesáky a tlapy, až mne zamrazilo.
"Jo! Ten chlupáč ne a ne natáhnout bačkory. Ale alespoň ten mi dělá společnost. Hele, už jsme tu.", zatáhl mne do úzkých prosklených dveří čínské čajovny. Prudká vůně skořice, tabáku a nejrůznějších čajů.
"Sedneme si sem.", sundal mi černý kabát, nabídl mi židli. Proč já ho vlastně nechala? Pokynul jakému si číšníkovi, ihned přiskočil.
"Ahoj Evelin!", pronesl a plácl mne přes rameno.
"Co prosím?", vytřeštila jsem oči.
Bernard už se chystal vstát, nebo jen něco říct, ale vypadalo to strašidelně. Ten chlapec by dostal pořádně přes frak. Jeho bílé tváře, světle modré oči a černé vlasy, doplňující ramenatou postavou….mohlo mu být kolem dvaceti?
"Pardon! To je omyl, moc se omlouvám!", přitiskl se notýsek k hrudi, zasmál se a podrbal se na tváři. Celkem milý chlapík.
Bernard se ale moc netvářil. "Já si dám černou kávu, bez mléka, bez cukru."
"Já si dám kafe s mlékem i cukrem.", usmála jsem se na tu jeho ztrápenou tvář. Zapsal si naše objednávky a zmizel za pultem.
"Ty znáš nějakou Evelin?", zeptal se mě.
"Ne a ty?"
"Kdybych nějakou znal, neptám se tě.", usmál se.
Seděli jsme tam s kafi. Povídali si o různých případech, přepadeních, až jsme dospěli nějakou cestou k tomuhle případu. Byl divný a zase se debatovalo o duchách.
"Podle mě neexistují,", pronesla jsem. "ale poslední dobou nevím, co si mám myslet." Dala jsem si pramínek vlasů za ucho. Bylo tu příjemné teplo, zatím co venku byla zima. Typický anglický podzim.
"No, tak jsme na tom stejně. Nejhorší je, že jsem fakt nikoho neviděl, ani na jedné nahrávce, kromě Ivety a ty taky ne. Tak co potom…"
"Hele, já nevím, ale už tu sedíme půl hodiny, neměli bychom se vrátit?"
"Asi jo.", kopl do sebe poslední doušek kávy, podal mi kabát a šlo se.
Venku foukalo jako blázen. Šílený vítr. Slunce zalezlo za temné mraky a to bylo teprve hodinu po poledni.
Celou cestu jsme takřka nepromluvili, až na slova, narážející na mého psa. Rázem se mi začalo stýskat.
Dveře klaply. My vešli do místnosti plné teenagerů, jejich rodičů a hluku.
Překřičela jsem se. "Uklidněte se prosím! Zanedlouho si vás budeme volat po jednom do místnosti a budeme se vás ptát na pár otázek, pak budete moci zase jít."
"A kdy to bude!?" "Mám doma malé děti!" …. , takové hloupé výmluvy.
"Pokud už něco máte, nechte tu své dospělé děti a jděte si domů, pak vám zavoláme.", bránil mě Bernard. Vše rázem utichlo. Většina rodičů odjela, ale nechali nám tu své "ratolesti".

"Viděl jsi, kolik jich je? To bude zase práce."
"Jo.", připravoval na stůl diktafon a zapínal kameru v místnosti, s jednostranně průhledným sklem.
"Já tu budu, ty pozoruj.", nabídla jsem se. Potřebuji to slyšet přímo.
"Opravdu?"
"Jo."
Sešteloval kameru přesně na stolek uprostřed, kde stály dvě židle. "Dobrá, budu hned za sklem, kdyby něco, stačí zavolat."
"Mám u sebe mé miláčky, nemusíš se bát.", položila jsem dlaně na dva Rugery.
"Ale jen v nouzi.", napomínal mě s třesoucí se ukazovákem.
"Neboj se a raději mi sem už někoho pošli."

Za pár vteřin později už jsem měla při sobě notýsek a přede mnou seděla Anna Nová. Hnědé vlasy po ramena v culíku, inteligentní, vyrovnaný úsměv jí hrál na tváři.
Co to na mě hraješ ty malá….
"Proč tu tedy jsem?", vtrhla mě z mých myšlenek.
"Jak se jmenujete?"
"Anna."
"V kolik normálně chodíte ze školy?"
"Mezi patnáctou a čtrnáctou hodinou."
"Hm. A předevčírem jste odešla kdy?"
"V patnáct a asi deset minut?"
"Ale kamery vás nezachytily."
"Ale musely!", zasmála se.
"Hele, mám fotografickou paměť, tak to na mě moc nezkoušej."
Její úsměv rázem zmizel. "Byla jsem ještě v knihovně, sháněla jsem si referát."
"V kolik jsi odešla?", ani jsem si neuvědomila, že já tykám. Ale ona se nezblázní!
"Myslím, že okolo dvacáté hodiny. Používám ke shánění informací pouze knihy. Odešla jsem zadním vchodem."
"A to jsi neslyšela žádný podezřelý zvuk?"
"Ne."
"A věděla jsi, že je Iveta stále ve škole?"
"Občas se zdržela v počítačích, ale ona má jinak dlouhou výuku, než já. Nebo mohla mít kroužek, co já sakra vím!", klidně už rozhodně nevypadala.
Poznamenala jsem si: Anna- podezřelá.
"Dobrá, to by mohlo zatím stačit, pošli po sobě dalšího."
"Naschle.", pozdravila se slzami na tvářích.


Kapitola 34. ,Život R. Aika

24. července 2012 v 13:28 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 34.

Tiro se sesunul pod okno. Nebrečel, nejevil žádné známky emocí. Poslední dobou toho na něj bylo dost.
"Chceš vodu?" zeptal jsem se ho. Ale neodpověděl. Zíral si do dlaní.
To dělal celých pět minut, až mne to ničilo. Vložil jsem mu do rukou své ruce. "V čem je mezi nimi rozdíl?"
"…" jen otevřel pusu a mlčel, přičemž jeho oči létali z jednoho místa v pokoji na druhé.
"V čem?"
Pak namířil svůj zrak na mě. "V detailech."
"Tak vidíš. A v čem je rozdíl mezi ním a tebou?"
"Mě nedávaj fízlům."
"Ale někomu jinému, to se dá brát jako detail!" pomalu jsem až křičel. Na to mi žaludek řekl, abych se krotil. Pěkně zakručel, až mi zrudla tvář.
"Tak teď jsme na tom stejně." Usmál se.
Posadil jsem se vedle něj do těsné blízkosti.
"Jak jsi se sem vlastně dostal?" potřebovali jsme oba jakoukoli konverzaci abychom duchem opustili toto místo, ale ne zas tak krásnou, abychom se psychicky nezhroutili. Věřte…, že tady se dá všelicos.
Mé sluchové vjemy zaznamenávaly a vstřebávaly každou informaci z jeho předešlého života těsně před únosem. Bylo to jiné, než jsem to měl já. On šel ze zábavy, pozdě ráno…. Asi nespal více jak dvacet čtyři hodin, protože když mne nabrali, byl stále vzhůru. Nemluvil o žádném odpočinku… pak jen zatnul zuby a povídal dál, co se stalo v autě, až po dobu, kdy nabrali mě.

Jen tak se ke mně otočil, asi čekal, že řeknu, jak je mi to líto, nebo že ho chápu, ale měl jsem lepší plán. Naklonil jsem se k němu a políbil ho. Pomalu nacházel odhodláni zvednout ruku a přejet mi po zádech až k pasu, kde mi kalhoty držel laciný šedý pásek. Provokativně za něj zatahal. Pak pomalu přejel rukou až k hrudi a odtud jeho dlaň mířila níž. Rozepnula pásek a kalhoty stáhla. Položil mne na postel. Levou rukou mi přejížděl po hrudi a pravou mi posouval hýždě blíž k sobě.

Kapitola 33. ,Život R. Aika

24. července 2012 v 13:27 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 33.

Sedl jsem si tedy zpět na postel a opřel se o zeď pod oknem. Koukal jsem se na spícího Tira. Jeho tvář byla bílá, jako sníh a zcela uvolněná. Bez jediné známky znepokojení. Nejspíš se mu zdálo něco pěkného, zdálo se mi, že se pousmál. Tvář, jako pokožku měl téměř bezchybnou, jen dolní ret měl rozražený od nedávné události s - něco jako hlídači, prasata by bylo asi lepší označení.
Světlé vlasy odkrývaly o dost tmavší kořínky…barva. Takhle delší účes mu sluší mnohem víc.
Nevím, co jsem hledal, ale nemohl jsem se nepřestat dívat. Ruce, trup, ústa, vše bylo moc dokonalé. Nehledal jsem svaly, nepotřebuji partnera z reklam na tablety pro kulturisty. Nehledám ani opak z reklam na různé organizace pro pomoc hladovým. Proti takovým reklamám nic nemám, ale však vy víte jak to myslím.
Tenké pramínky světla teď svítily do Tirových zavřených očí. Jeho tenké obočí a řasy se zakmitaly v podráždění. Posunul jsem se tedy o trochu doprava, víc k jeho nohám, abych mu světlu stínil. Na moment jsem vykoukl z okna. Bylo krásně. Pár bílých mráčků, ale jinak..krásně. S Nickem už bychom nejspíš přemýšleli o plaveckém bazénu, nebo o nějakém výletu do přírody. A proč konec konců ne, je pátek. Nick má dnes krátkou vyučovací dobu.
Auta stále neodjely. Co je sem tak mohlo dovést? Moment. Někoho vedou. V želízkách! Hm. Tak nic. Nějaký hubeňour. Ne. To je Tirův kamarád! Ohlédl jsem se po něm, jestli opravdu spí. Spal. Opatrně jsem kolem proklouzl. Nechtěl jsem ho vzbudit. Zpod postele jsem vytáhl housky. Už byly tvrdší, ale v pokoji byla docela zima, mohli by být ještě dobré.
Byly. Ovšem salám a sýr ne. Šly hned do koše.
Dojedl jsem během deseti minut. Vychutnával jsem si to. Oni nás nechtějí pustit ani na záchod! A na snídani teda jak by smet! Kručelo mi v břiše. Šíleně. Občas jsem si myslel, že by to hlasitostí vzbudilo mrtvého. Ale Tiro spal klidně. Nic ho nerušilo. Slunce už se pohnulo, tudíž paprsky neprovokovaly oči svým světlem.
"Co budu dělat?" oči mi lítaly po pokoji. Snažily se najít nějaký bod o kterém by mohly rozvíjet nějaké myšlenky, nebo lépe. Něco, co by mne zabavilo. Nic nenašly, za to jsem si vzpomněl na ten zvláštní turnaj.
"Měl bych se z něj nějak odhlásit. Stejně nevyhraju! Nemá to cenu! Jak bych mohl!? Trénovat jen nějaký ten den, snad týden a za soupeře mít třeba roky cvičeného nadupaného blba. Ne, to fakt ne. Ale jak. Nejednou mne varoval, abych se držel dohody. Co by mohl dát za ten vážný trest, o kterém mluvil? Že by to vězení? Do kterého vedli Tirova kamaráda? Stále lepší než tohle! Ale…nemohl bych ho tu nechat." Zase jsem se na něj podíval. Pohled Mília, srdce anděla.
Čekal jsem teda, než se vzbudí na rohu postele, abych mu nezabíral místo a on měl více prostoru…. . Čekal a čekal.

Probudilo mě světlo. Usnul jsem. Teď pro změnu svítily paprsky do očí mě. Posunul jsem se do stínu a promnul si oči. Tiro byl vzhůru a upatě na mě koukal. Mile a podezřívavě, jako já, když jsem si ho prohlížel. Asi zkoumal "terén". Jeho pohled mne rozesmál.
"Čemu se směješ?" zeptal se a zasmál se taky.
"Ale, jak jsi se díval. Připomněl jsi mi jednu postavu z Looney Tunes. Znáš to, ne?"
"Jo, jako malý jsem se na to díval." Uklidnil svůj smích. "Jak jsi spal?"
"Jako beránek." Utíral jsem si slzy. "A ty?"
"Snad nejlépe od začátku pobytu tady." Při odpovědi na mne "nahodil" takový šarmantní a roztomilý úsměv.
"Snad?"
"Já řekl snad?" mrkl jedním okem. "Jinak v pohodě?"
"Cože? Jako jestli jsem zdravý?"
"Ne, TO včera, nic nebolí?"
Chvilku mi trvalo, než mi to došlo. "Jo tohle TO. Bez obav!" opřel jsem se o ruku.
"Stále nikoho nepouštějí?"
"Netuším. Kolik je?..Jo, nemáš vlastně hodinky… Promiň. Když jsem to šel zkoušet před tím, než jsem usnul, ne." Podíval jsem se z okna. Už tam stálo jediné auto, ale proč!?
"Co tam je?" podíval se taky. Začaly se mi v hlavně rojit obavy, zda je to auto s jeho kamarádem, nebo ne. Mé obavy byly naplněny. Z auta vyšel jeho kamarád s pouty a vedli ho svižným krokem do domu. Bylo to špatně vidět těmi škvírami v okenicích, ale zdálo se mi, že má potrhané oblečení. Ne, nezdálo. Už vím, jak se ztrácejí důkazy o všech těch činech. Prostě nás prodávají policistům. Jakýsi nový druh úplatku. K blití! Pro Tira to muselo být značně horší. Přece jen je to jeho kamarád.


Tak už je to ok.

23. července 2012 v 20:28 | Elfel |  Deník Elfela
Tak už táta uvolil ze svého trestu. Nějak to na něj všechno dolehlo, nevím, jestli měl nějaké jiné problémy v práci, nebo tak, ale naštěstí se to nějak vyvrbilo. Já byl se psem na jiném místě, než obyvkle za polem. A i na mnoohem hezčím!!!!
Jelikož kukuřice dosahovala výšky metru osmdesát dobrých, já neviděl kolem, kdyby náhodou jel nějaký traktor, aby to nezajelo Brita, + kvůli nízkému plevelovitému porostu jsem ani neviděl na zem (kvůli zmijím), šli jsme tedy po cestě.
Bylo to luxusní. :-) Šli jste po cestě a kolem sebe nic neviděli! Jak v hororu jo :-D. Nakonec jsme došli na kraj, kde se pole měnilo v les a louky, plně zarostlé vysokou trávou fialové barvy. Nádherné. Vítr vál a louka vypadala jak ve fialových plamenech. Díky tomu sjem dostal další nápad do oné povídky (pro úchyláky mě podobným to dojde :-D!!) ehm.. kde jsme skončili ;-) ?
No, cesta mne zavedla do březového lesa! Teď, stojíme na cestě porostlé nizoučkou trávou, všude kolem vás jsou tři metry vysoké, úzké břízky, jjichž větvičky bez listí pokrývají okolí a listy rostou jen v nevysokých korunách. BOŽÍ!!! Ty břízky nerostly od sebe snad ani čtyřicet centimetrů, všude!! byly malé břízy... bylo to tak..nádherné...mám to vyfocené. Ty větve nad vámi připomínaly střechu, z dálky oblouk a most... prostě takový kouzelný tunýlek :-))))))

No nic. Potřebuji radu od mých milých čtenářů, kteří čtou mé sexem nabité povídky :D. ... a .. neb oraději ne. :-D
Mizim, tak ahoj! ;)

Pozastavuji :(((((((

23. července 2012 v 13:51 | Elfel |  Deník Elfela
Bohužel! Mám z nepochopitelných důvodů zaracha, takže ahojte do konce týdne! :((

Kapitola 32. ,Život R. Aika

23. července 2012 v 13:15 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 32.

"Hm?" , akorát jsem přemýšlel nad tím, co budu asi dělat, až odtud vypadnu, když se mě na něco zeptal. Ale na co vlastně?
"Říkal jsem, abys to toho nechodil."
Udiveně jsem se k němu natočil. "Do čeho nemám jít?" Přetočil jsem se na bok a tělo podpíral loktem.
"Však ty víš. Do té soutěže. Prachy dostane sice výherce, ale ne ty. Jen tvůj majitel. Zní to blbě, ale povídali si o tom ti velcí chlápci na chodbě. Že do toho chceš jít. Teda, nemluvili přesně o tvém jméně, ale podle toho trenéra soudím, že jsi to ty." Neviděl jsem mu do obličeje, ale zněl ztrápeně, unaveně a - jako by žadonil.
"Ale já už to odsouhlasil."

Kapitola 31. ,Život R. Aika

23. července 2012 v 13:13 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 31.

Opět jsem přišel v pozdních hodinách. Myslím na pokoj. Dnes jsme měli s trenérem zvláštní rozhovor o tom, co bude. O tom, co budu muset zvládnout a já pomalu začínal pochybovat o svém rozhodnutí. Vím moc dobře, kolik peněz do toho špekoun musel vrazit i to, že bych mu to musel splatit. To by byl tak rok práce navíc, ale bez přestávek a s čtyřikrát větším náborem jakýchsi "chvilkových návštěvníků". A přeberte si to dle libosti.