close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Červenec 2012

Kapitola 2. ,Život R. Aika

8. července 2012 v 21:51 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 2.

Dneska jdu do školy. Brr , jak já tam nechci! Bohužel musím.
Převaluju se půl hodiny v posteli. V devět mi zvoní budík , zamáčknu tu promáčklou mrchu , která spíná zvonění a odkopnu vztekle peřinu.
Obleču si černé džíny , tmavofialové triko s lineárním přechodem. Učešu si své tmavě hnědé , trošku delší vlasy (které mám po ramena). Do uší si dám sluchátka od MP3 a jdu do školy. Než zaklapnu dveře od bytu , táta mi podává svačinu , popřeje hodně štěstí a ať chvátám po škole domů.
Pak jsem zaklapl dveře. Seběhl šest pater po schodech , tam jsem vyšel dveřmi do ulice. Moc aut tudy neprojíždělo , za to teenagerů mého a nižšího věku tu celkem často kouřilo. Už tuším , jak se můj život rozvine v můj potřebný růžový květ. Otrava.
Škola byla o tři ulice dál. Byla to velká budova s šedou omítkou. Rozhlížel jsem se a koukal jsem s vyvalenýma očima. Většinu zdejší populace netvoří Romové , ale lidé s černou pletí. Nejsem rasista , ale Amerika - no zkrátka ve filmech po ulici běhají spíše bílý lidé.
V tom do mě žďuchla nějaká husa. Byla o dost vyšší , no to tady všichni. Já mám jen sto šedesát centimetrů.
"Na co tak vejráš!?" začala na mne řvát ta blonďatá černá holka , se sto osmdesáti centimetry , její vlasy byly opravdu až extravagantní a v tlamě přehazovala žvýkačku.
"No-J-Já jsem tu nový." Nemohl jsem uvěřit, že jsem se bál holky!? No , ale za sebou měla kluka , co byl vysoký snad dva metry. Opět černé pleti a drželi se za ruce. Kývla na mne hlavou a řekla "Nemáme rádi , když na sobě rovné takhle čuměj!" a odešla.
Sobě rovný prej. Káča jedna! Jejich IQ je nejspíš houpacího koně a bude se navážet do ostatních. Když jsem se ale otočil , všichni na mne koukali jak na špinavého smrada , no za toho mě asi nakonec měli , že?
Zazvonil ona přestávku. Šatnu tu neměli , musel jsem si všechno brát s sebou. Na první hodinu mne přivedl malý plešatý ředitel Max Loperth. Jak trapně jsem si vedle něj připadal , byl menší než on a uvedl mne jak malého parchanta! Se slovy "Buďte na něj hodní." zmizel za dveřmi.
Hubená černovlasá učitelka mne posadila do poslední lavice , za dvě holky , z nichž jedna byla ta blondýna. Druhá byla vysoká asi jako já. Měla Hnědé vlasy a ty dvě se spolu v kuse bavili. Nic z výkladu jsem neslyšel ,takže jsem jen tupě opisoval poznámky a dělal že poslouchám. Při tom jsem jen myslil na to , jestli tu není cokoli ke kreslení.

Tak odlišná úroveň školství oproti Japonsku. Chci zpátky! I přes ty magory to tam bylo lepší. Chci prostě tam. Tady se o hodině každém baví , tam musíme dávat pozor. Tady si z nepozornosti žáků učitelky nic nedělají , tam je trestají silnými slovy do žákovských kníže a když to situace vyžaduje , bambusovým proutkem.
První hodina utekla jako voda. Když jsem si balil , přišel za mnou jeden kluk. Urostlý , tělo jak hora. Sklonil se a špitl mi do ucha. "Snad umíš hrát basket , nicko." uculil se, sbalil si svejch šest a odkráčel jak pán Bůh. Hovadí potrhlý! Basket je mým nejoblíbenějším sportem. Ale nechci se tady nikomu jakkoli svěřovat. Dochodím nějak podobně jenom tři roky a vypadnu…nic to není. Říkal jsem si. Ale to jsem nevěděl , co se stane.
Chemie , fyzika proběhly velmi podobně, až na to ,že mne do hodiny nepředstavil ředitel.
Kluci sedící uprostřed házely zmuchlané papírky na učitelčin zadek , když dělala zápis na tabuli. Šlo vidět, jak křečovitě drží křídu , i její rudnoucí tvář. Já bych to nevydržel , myslel jsem si.
Ale o další hodině matiky , to bylo dost děsivé.
Učitelka , Lidie , mne vyzvala k tabuli ,aby se dozvěděla , co umím a co ne. Měla hnědé krátké kudrnaté vlasy , obtloustlý vysoký tvar těla a vytahané poprsí po několika dětech.
Začala mi diktovat jaké si primitivní rovnice snad z osmé třídy. Nadiktovala jich osm a po tom co viděla věděla, že další nemají smysl. Všechny jsem měl dobře. Pak nadiktovala o dvou neznámých , to proběhlo stejně a několik slovních úloh , ty už byly těžší ,ale opět všechny správně. Když jsem učitelce podával zpět křídu , celá vyjevená polkla s otevřenou hubou. Měla dva zkažené zuby..brr!
Když jsem se otočil do třídy. Bylo všude ticho. Smrtelné a všichni na mě čumeli. Jeden blbeček na mne i cenil zuby. Jenom jeden kluk ne ,ale to bylo proto , že poslouchal nějaký písničky a měl zavřené oči.
Ta desetivteřinová cesta do lavice doprovázená tichem mi připadala , jako desetiletí. Opravdu děsivé. O dalších hodinách se na mě všichni otáčeli , něco si šuškali.
Mou depresi prolomila holka sedící přede mnou. Byla to ta blondýnka. "Odkud jsi přišel?" , její hlas zněl klidně a kupodivu mile.
"Z Japonska." Odvětil jsem.
"Páni , tam bych se chtěla podívat!" otočila svou židli a povídali jsme si celou výchovu angličtiny.
Zasmál jsem se "Ne nechtěla."
"Proč myslíš?" , divně nakrčila nos.
"Každé ceknutí mimo téma hodiny se tam trestá ránou bambusovým proutkem přes ruce."
"AU! Ale-no- ty nemáš - jak bych to jenom řekla- šikmé oči." , šlo vidět , že se hodně dlouho snažila najít lepší způsob jak se zeptat.
"Matka je Američanka." Na to jen kývla hlavou.
"Kde vlastně bydlíš?" zeptala se po chvíli mlčení.
"Na rohu v patnácté." řekl jsem a psal dál zápis z tabule.
"Jaj , hrozná čtvrť. Zmizelo tam i několik dětí." , dořekla a ještě něco chtěla říct ,ale já ji zastavil a řekl "Hele , tvůj kluk sem kouká , otoč se ať nemáš problémy." , ale ona vyprskla smíchy "Můj kluk!? Co to meleš chlapče!" a dál se smála. Já se začervenal , vyznělo to divně , když tohle rozkřikla. Blondýnka se i přesto otočila.
Učitelka se otočila , ale nic nenamítla. Raději.

Kapitola 1. ,Život R. Aika

8. července 2012 v 21:51 | Elfel |  Život R. Aika
Kapitola 1.


Víte , být nechtěný v naší rodině není nic nového.
Ahoj. Jsem Rich Aiko. Možná vám mé jméno přijde nenormální , ale vůbec není. Můj táta je Japonec. Odtud jsme se také předevčírem přistěhovali a má matka je Američanka.

Můj tak trochu víc obézní táta se jmenuje Chiro Aiko , je mu třicet osm let. Pracoval jako finanční úředník pro jednu z největších organizací , bojující o záchranu nemocných či osamělých dětí v Indii , Africe a Číně. Umí mluvit mnoha jazyky , z čehož jeden z nich je čínština , pak angličtina , ruština , španělština , francouzština a učí se polsky. Je opravdu hodně vzdělaný , možná proto se po něm ti jeho stupidní spolužáci vozili a vozí dodnes. Teď je nezaměstnaný a hledá s matkou práci v Americe.
Matka se jmenuje Sarah Aiko , za mlada Sarah Revers. Ona je naopak nevzdělaná. Jen tak tak vyšla základní vzdělání a na střední školu ji nevzali kvůli kázeňským problémům i rekordnímu počtu poznámek , kterých měla plnou žákovskou , plus snad padesát A4 vlepených a popsaných rudou propiskou. Pracovala jako žena městu prospěšných prací - uklízela chodníky, zametala suché popadané listí v parcích , či psí exkrementy po zatoulaných psech. Vyhodili ji za napadení mých spolužáků jen za to, že seděli na lavičce a smáli se. Ona se hájila tím , že jí prý nadávají. Ale matka má silnou psychickou poruchu , takže do basy sedět nešla - škoda!

Kde že to bydlíme? Bydlíme na rohu patnácté ulice malého města zvaného Getchtown. Tohle město je - zvláštní. Na ulici samí Rom , co si na vás ukazuje prstem a za otevřenou dlaní skrývá svůj vytlemený ksicht.

Tento můj magnetofon jsem dostal od svého otce minulý rok k Vánocům a nenapadl mne lepší způsob jak ho využít.
Tento příběh ti vyprávím na rovné střeše našeho paneláku s oprýskanou omítkou. Ale je tu krásně při západech slunce. Prý tu prší málokdy a hlavně tento byt byl nejlevnější ve středu města.
Getchtown má asi třicet osm ulic , stejně , jako má táta let.

Zítra mne čeká nástup do nové školy , je konec července a já budu nastupovat do druháků. Je mi sedmnáct , v prosinci mi bude osmnáct. Ano , měl jsem odklad. Zatím prospívám s vyznamenáními i samými jedničkami , teda letos mi málem unikl jeden stupidní seminář z technických praxí. Chodil jsem na střední školu zaměřenou na sestavy počítačů , teď budu nastupovat na jakousi střední školu , která je popisována jako nejlepší v celém okolí. Jsou tu celkem čtyři mateřské školy , dvě základky , jedenáct středních a jedna vysoká škola. Co na tom , když se nechci dožít ani svých osmnácti.

Teď ti řeknu něco víc o sobě. Kromě školy jsem také dobrý v kreslení , psaní (ale to mne nebaví , je to zdlouhavé ,avšak každý sloh jsem měl na podtrženou) , tělocviku , fyzice , chemii , geologii , přírodovědných hodinách a nejsem ani tak úplně ošklivý. Myslíte že je to všechno super? A co na tom , když se s vámi nikdo nebaví , jen proto ,že jste bisexuál? Jen teda když chtějí opsat úkoly, pomoct se slohy atd. - Ale teď mám možnost, možnost být jiný a zapadnout. Mám si hrát na hloupého? Ne, to bych nebyl já….

Život R. Aika

8. července 2012 v 21:48 | Elfel |  Kapitolové povídky

Autor: B. O. / Elfel
Žánr: Yaoi

Je
to má první dopsaná povídka vůbec. Budete se asi divit, ale je to yaoi. Vzhledem ke krizi, kterou jsem během psaní prožíval se na tom celkem dost projevilo psaní i děj samotný. Zahrnul bych to pod drama. Snad se vám bude líbit...

Prolog

Pak mne zase dlouze políbil. Nejspíš omylem se mnou bouchnul o zeď. Opřel se pravou rukou a levou mne začal uspokojovat. Usmiřovací sex nade vše! Nohy mi začali klouzat. Zeď mne dřela do zad , ale to jsem teď docela vypouštěl z hlavy. Rozepínal jsem mu jeho včerejší tričko. Džíny a popotáhl pruhované trenýrky. Já jsem byl už od probuzení jen v trenkách. A ty už mi moc dlouho nevydržely. Líbila se mi ta dlouhá chvíle. O okno cinkaly kapky deště míšené s vločkami. Za chvíli už to byly jen kapky. Zhasli jsme světlo a přesunuli se do ložnice. ....

"Ehm!" ozval ose tam.
"Zdravím." Řekl jsem.
"To jsi ti Tiro?"
"Ne! Rád bych věděl-."
"Co chcete?" řekl hlasem velmi hlubokým ,až mne zamrazilo v zádech a k tomu se tak jako smál.
"Co jste řekl Nickovi. Tady je Richell Aiko." Snažil jsem se taky mluvit co nejhlubším hlasem , nedařilo se mi to.
"Ah! To jsi ty , ta jeho nová -ehm- prdelka?" ,já jen prskl do telefonu. "To je neslušné!"
"Jdi k čertu!Co jsi mu řekl!" už mi bylo po krk toho jeho brblání a poučování.
"Řekněme to takhle , když budeš v patnácté dřív jak on , můžeš zachránit léta sobě a zbytek života jemu.


Kapitoly:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
22.
23.
24.
25.
26.
27.
28.
29.
30.
31.
32.
33.
34.
35.
36.
37.
38.
39.
40.
41.
42.
43.
44.
45.

Kapitola 2. ,Plán C

8. července 2012 v 21:27 | Elfel |  Plán C
Kapitola 2.

Můj tep zrychlil snad na trojnásobek své normální pravidelnosti a rychlosti úderů. Slyšela jsem každičký pohyb zrnka písku, když s ním pohnul vítr. Cítila jsem ve vzduchu jeho vzrušení a touhu po poznání meze mých sil. A já toužila mu je ukázat. Cítila jsem se tak silná. Čekala jsem na jeho další pohyb v přikrčené poloze.
"Zajímavé.." a zase zmizel.
Zhluboka jsem se nadechla. Cítila jsem ho za mnou, vedle mě. Kroužil okolo, dost rychle. Najednou jsem ucítila závan u krku a spatřila jeho rozevřenou dlaň letět ohromnou rychlostí malíkovou hlavou k mému krku.
Primitivním přemetem vzat jsem se mu vyhnula, zároveň mu vzala jednu z jeho dýk. V tu chvíli se stáhl. Viděla jsem ho na střeše. Osmnáct metrů vysoko. "Jak ses tam dostal!?", myslela jsem, že se mi to jen zdá, ale on se pak narovnal.
"Velmi pěkné. Budeš mít talent.", tasil jednu z dýk.
"Chceš mě zabít?", zeptala jsem se s chladným klidem a svýma očima jsem ho sledovala.
"Už jsem ti řekl, že chci jen rozvinou tvé schopnosti. Do maxima!" a zase zmizel.
Zavětřila jsem jeho silný pach mířící přímo ke mně. Jako by se vše zpomalilo. Máchal mi dýkou u krku a já uskakovala a uskakovala. Couvala jsem. Viděla jsem jeho rychlost. Viděla jsem jeho rychlý pohyb, který jsem před tím ani nemohla vidět. "Jak to!?", vrtalo mi to hlavou. Pak mne ale popadl šok, ale velmi hřejivý šok. Pocítila jsem zápal do boje!
Čapla jsem ho za rukáv zrovna ve chvíli, kdy se napřahoval k dalšímu seku. Strhla jsem ji k zemi a kolenem mu rozdrtila čelist. Cítila jsem, jak mu praskají kosti. Viděla jsem jeho krev. Pustila jsem mu rukáv a vší silou ho kopla do hrudi. Odlétl daleko, jako kdyby byl hadrovou panenkou. Letěl dobrých deset metrů, pak se ještě tak osm kutálel. Za tři vteřiny už zase stál na nohou.
Přiblížila jsem si jeho obličej, protože se vině pohyboval. Regenerace! Protržená kůže srůstala, rychle. Každá kapka krve na jeho kůži se do něj vsákla.
"Máš velmi dobré oči. Tak dobré, jako tvá dychtivost po boji, tak dobré, jako tvůj ohromný talent. Ale…" opět zmizel. Nikde jsem ho necítila, ani neviděla. Slyšela jsem ještě rychlejší pohyby. Najednou mi na zádech praskl korzet, po druhé, po třetí, až jsem se otočila a schytala ohromnou ránu do tváře. Uniklo mi vyjeknutí. Když jsem vstala, uvědomila jsem si, že stojím úplně někde jinde, snad třicet metrů od místa, kde jsem naposledy stála. "K čertu!", zanadávala jsem nahlas.
"Teď jsem se plně proměnil. Na to, že jeto tvůj první boj, jsi velice dobrá.", opět stál na střeše. Jeho oči byly ale jiné. Zářivě modré, světle modré. Hluboké a přátelské.
Sáhla jsem si na tvář, ani nebolela. Záda mne lechtala, až mne to donutilo k úsměvu. Regenerace je velmi příjemná, ani jsem necítila bolest těch ran.
"Naše regenerace spočívá v umrtvení a až pak v hojení. Rychlost regenerace závisí také na druhu potravy. Zřejmě víš co myslím.", mluvil tajemně.
Naskočila mi husí kůže. "Krev. Slyšela jsem nějaké pohádky.", přiznávala jsem.
"Pohádky..", zazubil se. Zmizel. Uslyšela jsem hvízdnutí. Jedna dýka mi letěla přímo do očí. Zaklonila jsem se a viděla, jak mi do čela míří Frederikova noha. Odrazila se a ocitla se vysoko ve vzduchu. Nárazu jsem se zcela vyhnula. Další dýka mi letěla na hruď, chytla jsem ji za čepel a vrhla do míst, kde jsem spatřila Frederika na posledy. Na místo, odkud jsem se odrazila. Minula jsem. Než mé tělo dopadlo na nohy na zem, dýka už byla zase pryč. Další mí letěla přímo do krku. Úklon do strany. Další do zad. Přemet do strany, ale než jsem ho stačila "dotáhnout", udeřil mne pod žebra, takže jsem zůstala stát a dýka mne trefila. Nejdřív jedna, pak druhá do stehna. Padla jsem na koleno. Vytáhla dýku ze stehna i ze zad. Zalechtalo to.
"Nádech, výdech, tohle dáš Ev!", říkala jsem si. Vše se mi zbystřilo, se zatnutými zuby jsem se vyřítila někam do předu. Utíkala jsem ohromnou rychlostí, za sebou jsem viděla vířit poslední kapky krve, které ukapávaly z rány na stehně. Jednu dýku jsem vyhodila do vzduchu. "Jedna, dvě!" a vrhla na to samé místo další, druhou jsem následovala odrazem do vzduchu. Neminula cíl! "Skvěle!" Malíkovou hranou jsem ho srazila k zemi. Uviděla jsem zvířený prach, ještě když letěl vzduchem jako kámen k zemi jsem vrhla třetí a poslední dýku. Slyšela jsem jakési prasknutí. Dopadla jsem na pokrčenou levou nohu a na pravé koleno, prsty pravé ruky jsou si podepřela tělo o chladnou zemi tvořenou jemným drceným kamenem a pískem.
"Dokonalé!", vstával a tleskal.
"Čekala jsem, že se rozzuříte, než aby jste mne chválil, pane."
"Proč bych se měl rozzuřit, Pane Bože. Jsem velmi poctěn, že mohu cvičit někoho už tak skvělého v boji. Jsem zvědav na tvůj finální výkon, až s tebou ukončím výcvik.", spatřila jsem jeho úsměv. Jednu dýku si vytahoval z břicha, druhou z místa blízko klíční kosti. "Jsem opravdu potěšen."
"Děkuji, pane.", uklonila jsem se. Třikrát se zhluboka nadechla. Mé srdce se vrátilo do normálu, zase bilo stejně, jako kdysi. Nehty se stáhly do původní formy a oči opustila jejich "moc".
"Tvé oči jsou překrásné, po obou směrech.", pravil, když mne vedl do lesa. "Ta jejich ohnivá barva, jako by planuly. Působíš opravdu dojmem urozené slečny. Chrlí z nich ctižádost, při prvním pohledu do nich jsem se trochu bál.", zasmál se. Te´d působil uvolněně a opravdu… jako přítel.
"Když jsem vás takhle poznala, ani nepůsobíte strašidelným dojmem.", dívala jsem se mu do očí.
Z žertu udělal strašidelný pohled a vzduchem se roznesl jeho hluboký hlas, který "tahal" až z paty. "Myslíš!?"
Oba jsme se zasmáli.
Vedl mne potichu do lesa, po prašné cestě, ze které jsme brzo sešli.
Šepotem pronesl "Teď úplně ticho."
Přikývla jsem. Napadlo mne si otestovat oči, zavřela je a zhluboka se nadechla. Když jsem je otevřela, opět bylo všechno pestré a "ostré". Slyšela jsem Frederikova kroky, tiše, jako by spíš šuměly stromy. Za to mi bil do ucha hlukot práce mravenců. Nevtipkuji! Opravdu. Frederik byl tišší než tak malí živočichové. Mou pozornost ale upoutalo něco "děsivého". Hlasité dýchání. Znělo to jako hrom. Nebo jako řvoucí drak, přitom to byla jen pasoucí se srna. Byť byla velká, byla strašně hlučná. Pro mé uši.
"Skol ji.", ukazoval Frederik za houští na spící srnu.
"Ze zadu? To je…nemůžu." Zaútočit ze zadu a ke všemu ve spánku je ta největší srabárna.
"Dobrá tedy.", větvičky pod ním zakřupaly a on zmizel. Během vteřiny stál za zády laně a zvolal. "Lov!"
Srna vystartovala a málem leknutím narazila do stromu. Utíkala o život! Doslova. Její vroucí krev jsem cítila i zpod její kůže. Vyburcovala mne.
Cévy se mi roztáhly, srdce bylo o sto šest. Zatím co mi srna mizela z dohledu mi rostly drápy.
Připravena. Vystartovala jsem takovou rychlostí, jakou jsem ještě nezažila. Zcela těsně jsem se vyhýbala stromům, Suché větvičky se mi lámaly o tvář, škrábaly mě a řezaly všude po těle.
Srna se najednou přibližovala, ač utíkala co mohla. Její dlouhé nohy zápolily s drny v zemi. Její krev zůstávala na ostružiní.
"Mám tě!", skočila jsem ji po krku. Ona prudce zastavila a já dopadla na její parůžky. Cítila jsem, jak se mnou pohazuje. Po několika cuknutí hlavou mne setřásla na zem. Dupla mi na záda a utíkala do sadu.
Zvedla jsem se, mírnou bolest vystřídalo lechtání. Znovu jsem se za ní pustila. Ještě rychleji a s větší vášní. Vyskočila jsem, abych ji našla. To se mi povedlo. Ležela vyčerpaná na zemi mezi několika keři a stromy. Dopadla jsem před ní na koleno. Vlasy se vyprostily z copu.
Mé chladnokrevné oči se střetly s jejími. Hnědé, veliké oči, plné strachu vypovídaly o všem. Věděla co přijde.
Teplá letní noc, nebe pokryté mnoha hvězdami, pod nimiž ležela jedna chudá, znavená srna. Ztěžka oddechovala. Položila hlavu a čekala. Přešla jsem k ní. Trochu zacukala nohama. Rukama jsem přitáhla její krk k mým ústům. Druhou jsem hladila její záda. Měkká kůže se mi obořila o špičáky, ihned mi po jazyku tekla teplá krev. Sladká, jako letní jahody, s mírnou chutí železa. Cítila jsem, jak její srdce bije, rychle, v posledních vteřinách. Na posledy vyjekla a její bezvládné tělo se uvolnilo. Žádné bijící srdce, jen tekoucí krev. Můj hlad byl najednou ten tam. Cítila jsem se silná. Té srny mi bylo líto, ale je to život. Divočina.
Lišky také nelitují zajíce, slepice co skolí. Tak proč bych je měla litovat zrovna já?

Kapitola 1. ,Plán C

8. července 2012 v 14:12 | Elfel |  Plán C
Kapitola 1.

Evelin, tak se jmenuji. Moc ráda bych vám řekla něco o sobě, ale co? Kolik mi je, to už jsem dávno zapomněla. Začnu teda úplně na začátku.

Myslím, že to bylo před 15. stoletím, kdy začali lidé využívat upíry, jako osobní ochranku, nebo tak něco. Doprovod, jako psi. To se ještě nosívaly šaty s dráty za zadnicí, aby dámy upoutávaly pozornost všech okolo, většinou ale pouze lákaly muže k cizoložství. Šlechta, absurdní účesy, vysoké snad půl metru. Ani nechtějte vědě, co všechno musela žena na takový "večírek" mít.
Sloužila jsem jednomu mladému chlapci, nemohlo mu být tak přes dvacet, jako dvorní služka. Nosila jsem mu jídlo, uklízela, chystala koně, čistila stáje…, jen já. Nikoho jiného ani nežádal. Většinou mi ostatní služky říkaly, jaké musím mít štěstí, když si mne ten syn šlechtice tak oblíbil, ale ve skutečnosti to byla dřina. Makala jsem od rána do večera, abych vůbec vydělala nějaké ty "peníze" pro nemocnou matku. Matka nebyla člověk, ale to jsem nevěděla. Měla velmi silné křeče a žádný lékař ji nedokázal pomoci. Jednou si mě zavolala.
"Pojď blíž, Evelin. Posaď se.", chrchlala.
Seděla jsem na její posteli a koukala do jejích krví podlitých očí, s vybledlou zelenou barvou.
"Dneska ti je dva a dvacet. Čas ale letí. Chtěla bych ti dát dvě věci.", hladila mě po tváři. Jednou rukou hmátla do stolku u postele a vytáhla opracovanou kančí kůži, na níž vysel přívěšek. Ze stříbra a zlata. "Tahle část je dobro ve tvém srdci, tahle je zloba.", ukazovala na stříbrnou a zlatou část amuletu. "A to celé jsi ty. To je každý člověk." Vmáčkla mi ho do dlaní. "A ještě něco. Ještě bych ti přece chtěla něco dát.", prsty mi pokynula, abych se přisunula ještě blíž. Něco mi chtěla pošeptat, nejspíš. "To, co pocítíš při proměně, tě již příště neovlivní. Pamatuj, buď vlnou, co nic nezastaví, co se nenechá ovládat, co se nelze chytit!" na to kopla do stěny silou tak velkou, že by porazila i buvola. Mým tělem projela ohromná bolest, cítila jsem slunce na tváři a v ruce svírala amulet. Nosem mi projel zápach popela. Bolest se stupňovala, až byla k nesnesení. Pak se matčiny zuby stáhly zpět a její hořící tvář pomalu mizela. "Pamatuj, buď vlnou,…" a byla pryč. Její poslední slzy mi padly na v křeči zmítající se ruce. Celý dům začal od jejího popela hořet, všechno začalo plápolat a já nestihla vzít nic jiného, než ten amulet. Plameny mi přeskočily na rukáv, musela jsem tričko rychle svléknout.
Polonahá jsem utíkala lesem, až k sídlu toho mladého šlechtice, rukou jsem si držela ránu. Do tváře mi bilo slunce. Stále jsem si promítala její tvář, hořící, a její řeči "To co pocítíš při proměně, tě příště neovlivní!" . Vůbec nic jsem nechápala. Jen jsem běžela dál.
Vyběhla dvacet kamenných schodů, až k obrovským vratům.
"Pusťte mne prosím! Musím za svým pánem!", vrata se rozevřela. Stráže stály jako sochy, nepomohli mi, i když viděli mou ránu.
Vběhla jsem do pokoje mého pána. Na zádech jsem cítila svou krev, po celé ruce, na prsou, všude…
"Tak konečně.", pronesl. Ležel na posteli s knihou.
"Pomozte…" Palčivá bolest, křeče. Nohy se mi klepaly.
"Klid.", jeho medový hlas zněl klidně. Položil mě k němu na postel a odešel.
Po chvíli mi začala klesat víčka. Umřu. Co jsi mi to udělala, matko!? K prsům jsem tiskla její amulet. Usnula jsem…

Probouzím se v místnosti. V místnosti svého pána.
"Už je dobře.", pošeptal mi medový hlas do ucha a já viděla, jak je můj pán blízko k mým rtům. Jeho karamelové vlasy se leskly ve slunci dopadající do pokoje skrze okna. "Jsi tak krásná.", šeptal dál. Políbil mne na vlasy.
Do pokoje vešel sluha jeho otce. Uskočil před světlem zpět do chodby, ale dveře nechal otevřené. "Pán tě chce vidět." Ta slova ale nepatřila mému pánu, ale mě.
"Ještě není v .."
"Je! Každý upír je po přeměně nejsilnější! Pojď prosím se mnou.", zíral na mne jak nějaký čokl na sladký dortík. Mile, přátelsky, žádné gesto nenávisti.
Podívala jsem se na svého pána. Mám? Ptala jsem se ho v duchu.
On, jako by mi rozuměl, kývl.
Chtěla jsem odhrnout deku, na místo toho jsem ji roztrhla. Okolo postele se vznášela pírka. "Omlouvám se! Hned to spravím!"
Ale on se jen zasmál. "To je v pořádku, jdi.", pokynul mi.

Šli jsme na druhou stranu "domu". Byl to obrovský komplex několika spojených budov. Budov, spojených "mostem" minimálně ve třetím patře. Nikdy níž a jediný vchod byl skrze první budovu.
"Pane…" Zaťukal sluha.
"Vstupte!", ozval se hluboký hlas.
Dveře se rozlétly. Ocitli jsme se uprostřed sálu před velikým, jak do šířky, tak do výšky, pánem. Šedé vlasy a pár vrásek značily jeho stáří. Kolem padesáti.
Uklonili jsme se.
"Odejdi. Zůstaň za dveřmi.", říkal vlastnímu. "Ty zůstaneš."
Dívala jsem se za sluhou, jak zavírá dveře. Musel mít tak třicet, víc ne.
"Víš co jsi zač?", zeptal se, když přecházel ode mne ke svému stolu, kde se usadil a nohy hodil na stůl. Kraječky u košile se zvlnily.
"N-ne…."
"Upír. Ode dneška budeš mého syna doprovázet všude! Nebudeš spát! Nechápu, proč ti slunce nic nedělá. Je to zvláštní! Není to možné… ."
Vybavila se mi matčina slova. "Co při proměně pocítíš, tě vícekrát neovlivní." Rozhodla jsem se mlčet.
"V noci budeš s mým sluhou. Během dne budeš uklízet, tak jako do teď."
"Nemůžu spát?" Pocítila jsem strach a nenávist.
"Nebudeš spánek potřebovat."
Nevěděla jsem, jestli mne uchlácholil jeho jemný hlas, nebo více rozhněvaly jeho slova. Neochotně jsem přikývla.
Začal hledat v knihovně za jeho stolem. "Jdi už.", ani se neotočil, když na mne promluvil. Vykročila jsem ke dveřím, které se záhy otevřely. U kliky stál sluha. Všechno slyšel.
Když jsme šli by chodbě, začal vést dialog. "Jsem Frederik."
"Evelin.", řekla jsem mu své jméno, i když jsem věděla, že mě zná. Setkali jsme se už dřív, vlastně celkem často jsme se střetávali.
"Těší mě."
Neodpověděla jsem.
"Večer na tebe počkám u jezírka. Přijď hned po západu slunce.", zněl klidně, ale starostlivě. Odbočil na zcela zatemněnou chodbu. Neměla ani okna. Už takhle byl celý komplex dost tmavý, všude černé záclony co nešli roztáhnout. Někde byly i zazděná okna. Pokračovala jsem v cestě ke svému pokoji.

Zamkla jsem za sebou. Postavila se před kýbl s vodou, před sebou jsem měla kousek zrcadla. Chtěla jsem se umýt a učesat, bohužel jsem se v zrcadle neviděla. Pohlédla jsem na vodní hladinu v kýbly. "Alespoň to.", honilo se mi hlavou. Dlouhé černé vlasy jsem uvázala do copu a přehodila na záda. Obličej zvlhl od vody. "To bude dobrý…vzbuď se konečně!"
Někdo zaklepal na dveře. "Otevři prosím."
Rozpoznala jsem hlas svého pána. Poslechla jsem. Každý musel svého pána poslechnout. Nesl uzlík.
"Tady, něco jsem ti přinesl."
Rozbalila jsem veliký ranec plný oblečení. Bílá košilka, šedá košile, tmavě hnědý korzet s černými tkanicemi. Černo karamelová sukně. Bílá stuha do vlasů s černým lemem.
"Obleč si to, jsem zvědavý.", lehl si na mou postel. S podepřenou hlavou napjatě a s úsměvem sledoval, jak se převlékám.
Nesměla jsem říct ani písmenko. Porušila bych pravidlo. Mohla bych být zabita, umučena.
Nahá jsem přemýšlela co dřív. Co si mám dřív obléci. Pro co se dřív ohnout…
"Bílá košilka.", pomohl mi. V hlase jsem mu rozpoznala vzrušení.
Pak už jsem věděla. Šedá košile, korzet, se zapínáním na straně a nakonec sukně. Dlouhá až k zemi. Karamelový s černými vyšívanými vzory květin. Nejtěžší bylo zapnout ten korzet. Mé vnady mi bránily se zapnout. Krátké tkanice.
"Pojď sem, pomůžu ti.", zajásal, když viděl, že mi "musí" pomoct.
Korzet byl tvrdý a špatně se s ním manipulovalo, především při oblékání.
"Jako krunýř, viď?", zeptal se celý žhavý do zavazování korzetu.
"Ano.", jeho jemné dotyky jsem cítila i skrze všechny ty vrstvy.
Korzet trochu povysadil výš. Nyní se má prsa pohodlně usadila. Když ale zavazoval tkanice, opět mne tlačili na hruď. Nemohla jsem pomalu dýchat.
"Vypadáš k světu.", chytl mne za boky a podíval se mi do mé rudé tváře.
"Nesmíte…"
"Co? Milovat ženu?", jeho ruce mu přejeli od kyčlí na stehna.
"Ne ženu, ale zrůdu a ke všemu svou služku."
"Ale jdi…", trhl rukama k sobě a já na něj padla.
Vzdychla jsem.
"Tak přece jen chceš.", úsměv mu hrál po tváři jak malému děcku.
Neodpověděla jsem. Bála jsem se možné pravdy, kterou řekl.
Líbal mne na šíji, zatímco rozvazoval právě uvázané tkanice u korzetu. Pocítila jsem horkost. Na těle se mi začínal objevovat pot. Krůpěje potu.
"Můžu?", na odpověď nečekal. Svlékl mne z korzetu, z obou košilek, až jsem na něm seděla celá nahá. Znovu mne líbal. Šíje, ramena, prsa.
Vzdychla jsem. Jeho prsty se zjevily na jemu zakázaném území. Zaťala jsem zuby a náhodou se kousla do jazyka.
"Uvolni se.", on mluvil s klidem, já zápolila s chutí se na něj vrhnout a pár mu ubalit. Nejen za to, že je takřka "všemocný" oproti mě, ale ani nerespektoval pravidlo svého otce "Nic nemít se sluhy!". Prsty si dobíjel mou rozkoš. Pak to na chvíli ustalo. Ale zanedlouho se to vrátilo, mnohem silnější spolu s bolestí. Cítila jsem krev na mých stehnech. Zasténala jsem. Znovu a znovu. Zaťala jsem mu prsty do zad, jako by to byly mohutné drápy.
Pak mě nechal v pokoji samotnou, beze slova odešel.

Po západu slunce jsem čekala u jezírka. Na rozlehlé zahradě. Fontána nechyběla, aleje stromů, lavičky a romantické cesty pod větvemi kvetoucích stromů.
"Nejspíš chceš vědět, proč tu jsme.", rozvíjel naši konverzaci po pozdravu Frederik.
Jeho hubená vysoká postava měla na sobě volné kalhoty. Na stehnech měl šátkem uvázané dýky v pouzdře, na hrudi jakýsi plát, podobající se dnešnímu tílku, ale ze stejného materiálu, jako byl můj korzet. Tvrdý.
"Možná.", odpověděla jsem.
"Chci ti ukázat, co dovedeš. Zlepšit tvé dovednosti v boji, v lovu. Pokud budeš, v čemž nemáš na vybranou, takže když jsi něčí stráž, musíš umět bojovat. Musíš umět reagovat v určitých situacích bez hledě na to, jaké následky bude mít tvé jednání na tvém vlastním zdraví. Rozumíš?"
"Ano.", jeho pozornosti neunikl ani můj rychlý úkrok jednou nohou.
"Dobrá tedy. Braň se!"
Najednou mi zmizel z očí. Pocítila jsem strach, s nímž přišel i pocit obezřetnosti a ohrožení. Mé prsty zkřečovatěly, cukaly a začaly mi růst nehty, drápy. Cítila jsem, jak se mi dolní patro trochu stahuje dozadu pod náhlým nárůstem špičáků. Napětím jsem ani nemrkala. Ale teď mi něco uvnitř mě zavřelo oči. Nemohla jsem je otevřít. Najednou se ale otevřely sami. Viděla jsem zvláštně. Ostře. Cokoli jsem chtěla se mi najednou přiblížilo. Kamínek ležící snad dvacet metrů ode mne jsem najednou viděla, jako by ode mne byl pět centimetrů. Zase se vzdálil.
"Nahoře!", zařval Frederik.
Jen těsně jsem stačila uskočit. Přikrčená jsem čekala na jeho další útok.

Plán C

8. července 2012 v 14:08 | Elfel |  Kapitolové povídky


Autor: B. O. / Elfel
Žánr: Sci-fi
Pokračování: Lov na stín, Hon

Prolog:

"Pane Bože…", vytrousila jsem ze sebe a přikrčila se za římsou střechy. Mým tělem projelo mračno jehlic, elektrizující strach. Vzduchem se neslo hlasité vytí, co rozbíjelo skla domů. Z toho zvuku praskala i jejich omítka. Chytala jsem se za uši a snažila se zvuk překřičet, bylo to hrozné. Jako by mi do uší někdo troubil a přitom mi je trhal. Vlkodlak. Svírala ho skupina policistů v obchodním domě. Nebyl zas tak veliký, ale ten roj policistů… Muselo jich tam být snad více jak třicet, plně vyzbrojených. Stříleli naslepo do oken, do zdí, kde se byť peříčko hnulo.
Mám, nemám, mám? V hlavě se mi rojily myšlenky o tom, že bych tomu tvoru měla pomoct, jdou po něm tak, jako by šli po nás. Musím! Seskočila jsem z několikapatrového domu. Pod mým kolenem a chodidlem se prorazil asfalt. Jeden z policistů se otočil.
"Nemrtvý!", zvolal. V tu chvíli se ke mne několik lidí od policie otočilo a začalo střílet mým směrem. ......

Kapitola 1. / Kapitola 2. / Kapitola 3. / Kapitola 4. / Kapitola 5. / Kapitola 6. / Kapitola 7. / Kapitola 8. / Kapitola 9. / Kapitola 10. / Kapitola 11. / Kapitola 12. / Kapitola 13. / Kapitola 14.

Nameya (o mě)

8. července 2012 v 12:47 | Nameya |  Nameya
Zdravím, má přezdívka je Nameya, ale jinak se jemnuji Jana (Jaňule). Jsem jednou z adminek tohoto (dle mě) úžasného blogu.

Je mi čtrnáct a stejně jako Ondra jsem tvrdohlavý beran. Mé oblíbené barvy jsou zelená a žlutá...jinak mám ráda všechny. Strašně ráda kreslím, píšu a hlavně čtu nejrůznější knížky, ale obloukem se vyhýbám románům!

Chodím do badmintonu, výtvarky, flétny klavíru a harfy, do dvou tanečních skupin, krav-magu a střílím z luku.

Má oblíbená jídla jsou: všechny co se dají jíst, ale jinak brokolicová polévka, palačinky a všechno sladké, svíčková, rajská. nemám ráda kalamáry, nejím kečup, meloun a čokoládové nanuky :D ujíždím na mléku a bílé čokoládě.
U hudby to mám trochu...pomíchané: Linkin park, Within Temtation, Nightwish, Evanescence - to by byli ti tvrdší...
Potom strašně ujíždím na instrumentální hudbě (napadá mě Alan Menken), klavírních sólech a tipických irských melodiích.
Ale aby toho nebylo dost, můj mobil je zahlcen taky techny (DJ Splash, Manian, Basshunter) a Trance.

I když bych stašně ráda měla kočku, vždycky se nám zaběhly do lesa, nemám žádného mazlíčka...což je škoda, ale plánuju mamku zlomit. nebojím se žádných zvířat, kromě hmyzu-z něj mám histerickou fóbii! Komáři, vosy, sršáni, hovniválové, nebo co to je za ty velká zelený stíhačky?! a taky vážek!!

Když mám volný čas, kupodivu jej mám často, i když mám tolik kroužků, tak buď vyrazím věn, nebo si zajdu do lesa na svůj strom, kde píšu, anebo se loudám po městě-vesnici. Doma prakticky nevydržím, hrozně mě trápí nuda! Proto třeba když je hnusně píšu, drhám/pletu náramky přátelství, maluju, hraju...prostě cokoliv :D nebo prostě opustím realitu a ponořím se do své dimenze (kde jsem vlastně pořád).

Kontakty: (jsem malá vystašená myš, proto jen takhle řídce:)
katarina.bond@seznam.cz - něco jako služební majl :D
Kdo by chtěl skype, stačí se zeptat, je jen na mě, jestli se Vám svěřím ;)

Táák...doufám, že si to tu zamilujete jak já hned na počátku :)
Nameya

Elfel (o mě)

8. července 2012 v 12:19 | Elfel |  Elfel
Ahoj, tak abych se představil, jsem Elfel. Jeden ze zdejších adminů.
Jmenuji se Ondra, je mi patnáct let, znamení Beran. Mé oblíbené barvy jsou modrá, tmavě rudá, vínová a černá. Rád píšu, montuji se v grafice, čtu nebo hraju hry.
Má oblíbená jídla jsou: piškoty s kakaem, kuřecí prsa s broskví a sýrem
Rád piju colu, minerálku.
Silný nekuřák. ( :D možná když někdo nabídne, ale nenávidím ten kouř, tak se spíš držím stranou)
Hudba? Tak toho je hodně, nejvíce jsou u mne oblíbení: Linkin park, Three days grace, Evanescence, Rihanna, Pink,... .
Mám psa, kterého mám moc rád, vlčák, je mu už dost let, ale stále skáče a dovádí- užívá si let, bohužel do toho zahrnuje i mé častokrát čisté oblečení a podrápaná záda.

Oblibu mám taky v přírodě, když je přijatelně- není pařák, ale svítí slunko a je bezvětří, vytáhnu skicák a jdu se psem na pole... spíš za pole pod obrovskou třešni. (Jo, včely tam jsou, ale vůbec si mne nevšímají. A proč taky, jen sedí ma kreslím ;) )

Ke studiu mám pozitivní vztah. Nevadí mě se učit. Mám rád literaturu, matematiku, češtinu a výtvarnou výchovu. Podal jsem přihlášku na Střední zdravotní školu v Benešově. Následně bych chtěl vystudovat Psychologii nebo Anatomii a chirurgii v Praze na UK. Uvidíme ;)

Kotkatky:
elfelenry@hotmail.com
skype: (jen pro známé) ondry-shi

PS: Kdo by si nevšiml, jsem kluk. Častokrát se mi už stalo, že mi na blgo, kde jsem měl ve vol. horním boxu tučně napsáno: JSEM KLUK!!!, že mi do komentářů napsali: ahoj, nechtělA bys...nenavštívilA bys...! To mě dost vytáčí. Nepřečtou si ani článek, ve kterém je mužšký rod dobře vidět, ale píšou reklamy :D

PPS: Omlouvám se za chyby v textu ;) Přeji vám zde příjemný pobyt.